RECENZE: Reese Witherspoonová šla sama Divočinou 1 770 kilometrů

Cheryl Strayedová zdolala vysokohorskou trasu Pacific Crest Trail a o své pouti dlouhé 1 770 kilometrů napsala knihu. Ve filmové verzi Divočiny s oscarovými nominacemi hraje hrdinku Reese Witherspoonová.

Film Divočina zůstal u dvou ženských oscarových nominací, pro Witherspoonovou v hlavní roli a ještě výraznější Lauru Dernovou v úloze její matky. Nebude asi náhoda, že stejný tvůrce, kanadský režisér Jean-Marc Vallée, také ve svém předešlém Klubu poslední naděje „zařídil“ oscarové šance tandemu herců, tehdy Matthew McConaughey a Jared Leto sošky dostali. Nebojím se!

Najdou se i jiné podobnosti. Oba filmy vycházejí ze skutečné události, v obou se oslavuje nezdolná lidská vůle. S Divočinou však vstupuje do našich kin snímek odlišného typu, takříkajíc samotářský; divákovi i šibeničním humorem v krajních sebezáchovných situacích často připomene Trosečníka.

Jenže hrdinka Divočiny si dobrodružnou zkoušku vlastních limitů zvolila dobrovolně, prakticky jako útěk od života, který si sama zpackala po matčině smrti drogami, nevěrami a rozvodem.

Úryvky minulých dějů, z nichž se vybarvuje dosti nelichotivě, provázejí pouť kořeněnou sarkastickým monologem. Ať si zoufá nad návodem ke stavbě stanu, vzteká se, když uprostřed horské pustiny přijde o boty, za noci se polohlasem přesvědčuje „Nebojím se!“ nebo sní o teplém jídle a splachovacím záchodu, drží si zábavný odstup.

Divočina

65 %

USA, 2014, 115 min

režie: Jean-Marc Vallée

hrají: Reese Witherspoon, Gaby Hoffmann, Laura Dern, Kevin Rankin, W. Earl Brown, Ted Rooney, Thomas Sadoski, Michiel Huisman, Cheryl Strayed, Brian Van Holt

Kinobox: 69 %

IMDb: 7.1

Nicméně jako každá road movie trpí Divočina stavební předvídatelností. Vroubí ji víceméně zábavné zastávky, bizarní setkání – třeba s reportérem „tuláckého“ listu Hobo Times, citáty z knih, které vláčí s sebou, příjemná hudba, neboť dívka je ctitelkou písní dvojice Simon–Garfunkel, i strach, protože náročná trasa se vine od Mohavské pouště přes Kalifornii a Oregon až ke kanadským hranicím.

Je pozitivní, i když umírá

To je vlastně na filmu nejzajímavější: v druhém plánu přináší úchvatný cestopis. Že se k žízni na horkém jihu přidají chřestýši a ke sněhu na severu medvědi, lze očekávat, ale co si člověk nedokáže představit, je nekonečná osamělost přírodních scenerií, které Americe vracejí podobu panensky nedotčené krajiny po stvoření světa.

Hrdinů zkoušejících uprchnout před starými jizvami, nalézt na cestě nový začátek či dokázat si vlastní sílu jsou dějiny umění plné, takže Divočina objevuje spíše zajímavý kout země než zákoutí duše. S výjimkou hrdinčiny matky, podmanivé postavy charakterizované výrokem „je pozitivní, i když umírá“. Pozitivní tak slunečně a roztančeně, až brnká na nervy – dokud dcera nepřijme její odchod i moudrost. Někdo zkrátka musí paličatě ujít 1 770 kilometrů, aby zjistil totéž, co postava Laury Dernové ví odjakživa, aniž kdy vytáhla paty od sporáku.