Roberto Bolano

Roberto Bolano | foto: Profimedia.cz

Divocí detektivové jsou sopkou, chrlící jednu skvělou historku za druhou

  • 0
Po krátkém Chilském nokturnu se na našem knižním trhu objevuje další dílo chilského autora Roberta Bolana – román Divocí detektivové.

Divocí detektivové jsou nepřehlédnutelní nejen svým objemem, který čítá více než 600 stran napěchovaných bezpočtem příběhů o lásce, o sexu, o vraždě. Je to román, kde se čtenáři před očima jako v deliriu míhá prostředí univerzity, kaváren, blázince, mexické pouště i evropských velkoměst.

Děj začíná v Mexiku poloviny 70. let, kde nám v labyrintu jednoho z největších hlavních měst světa autor představí až encyklopedické spektrum literárního hemžení, od velikánů tamního písemnictví po bezvýznamné básníky, byť jsou mnozí z nich jen fiktivní postavy. Osou vyprávění jsou osudy dvojice básníků Artura Belana a Odyssea Limy, představitelů tzv. žaludečního realismu či bludrealismu, který v Mexiku ve 20. letech minulého století údajně založila básnířka Cesárea Tinajerová.

Ta je však zahalena tajemstvím a až na pár výjimek si na ni nikdo nepamatuje, neboť jako velmi mladá odešla na sever země a pak se po ní slehla zem. Belano s Limou se rozhodnou svůj idol vypátrat. Cestuje s nimi další básník, Juan García Madero, a dívka Lupe, dříve prostitutka, která prchá před svým pasákem. Během pátrání po básnířce je pasák se svým kumpánem skupině v patách.

Jak tato poněkud absurdní "road movie" dopadne, nebudeme prozrazovat. Ale stopy hrdinů v mexické poušti nemizí. Jejich životy román mapuje až do roku 1996. Hrdinové se protloukají jak existenčně, tak literárně, každý na vlastní pěst, i když tu a tam se jejich osudy protnou.

Roberto Bolano

Chilský spisovatel Roberto Bolano zemřel roku 2003 ve věku 50 let, aniž se dočkal své světové slávy. Román Divocí detektivové (1998) vyšel v anglickém překladu čtyři roky po jeho smrti a stal se literární událostí. Podobně tomu je i s Bolanovým posledním, posmrtně vydaným románem 2666, který patří podle listu the New York Times mezi nejlepší knihy všech dob. Vlnu bolanomanie právě prožívá i Německo, překlad knihy 2666 tam doporučují kritici i v televizních pořadech.


Kniha má tři části. První je deník fiktivního básníka Juana Garcíi Madera, který líčí, kterak se seznámil s veřejně téměř neznámou skupinou (sebe)destruktivních žaludečních realistů, jejichž cílem je provokativně se vymezovat vůči všemu etablovanému, bořit básnické mýty a vysmívat se kavárenským revolucionářům. Celé to třeštění doprovází sex, drogy a alkohol, až se zdá, že poezie je pro většinu členů hnutí jen vznešená zástěrka nebo adolescentní póza.

Detektivem je čtenář

V další, nejrozsáhlejší části románu se vypravěčská perspektiva zcela mění. Desítky postav vyprávějí vlastní příběhy, v nichž vždy vystupují Belano a Lima, kteří často až osudově zasáhli do spousty životů. Zde jako by autor aplikoval techniku dokumentárního filmu, v němž postavy líčí do pomyslné kamery své zážitky.

Tento textový "dokumentární film" pak shromažďuje informace o hrdinech v následujících dvaceti letech po událostech v Mexiku. Postavy hovoří přímo na čtenáře a staví jej tak do role jakéhosi investigativního žurnalisty či detektiva. Nutí jej, aby si z vyslechnutých příběhů sestavil celkový obraz sám.

Ve třetí části románu nás Juan García Madero opět vrátí do Mexika 70. let, aby dokončil příběh hledání ztracené básnířky v mexické poušti. Při čtení Detektivů se vnucuje přirovnání Bolana k sopce, která chrlí jednu groteskní, tragikomickou či melodramatickou historku za druhou. A všechny zdánlivě nesourodé anekdoty, příběhy, epizody se pak jako žhavá láva rozlévají po stránkách knihy a postupně chladnou.

Pod tenkou krustou však stále doutná něco, co bychom mohli nazvat neklidem, napjatým tichem, něčím (zlem?), co je pouze naznačeno a co zároveň odkazuje na jiný příběh v knize. Bolanovi jde o mnohem více než o detektivku, v níž je čtenář hnán dopředu iluzí, že bude uspokojen rozuzlením zápletky nebo že si na posledních stránkách dosadí poslední střípky mozaiky osudů hlavních postav. Tak snadné to v Divokých detektivech mít nebude.

Ztroskotali

Kdo jsou tedy nakonec Belano a Lima? Podle různých svědectví se z buřičů stanou odepsaní ztroskotanci, často se ocitající tváří v tvář násilí, zlu, které je olizuje jako toulavý pes, avšak jaksi nahodile. V Bolanově díle totiž chybí kauzalita a patos zde většinou skrývá ironii, jako například ve vyprávění básníka Amadea Salvatierry, který líčí naivní posedlost Belana a Limy najít tajemnou básnířku.

Tento čin je pro ně velkým gestem, avšak jeho velikost vzápětí padá s obyčejnou touhou po dobrodružství: "Neděláme to kvůli tobě, Amadeo, děláme to pro Mexiko, pro Latinskou Ameriku, pro třetí svět, kvůli svým holkám, protože máme chuť to udělat."

Celé vyprávění má ironický nádech a i nejtragičtější momenty jsou vykresleny jako groteska. Absurditu a ambivalenci grotesky podtrhuje i propojení násilí s výsostným uměním – poezií, neboť básníci se tu pohybují v kontaktu s podsvětím, na hraně zákona nebo uprostřed válečné vřavy.

Svůj styl vypravěč vybrušuje jakoby za pochodu, stále hledá vhodná slova, koriguje, což umocňuje dynamiku vyprávění a je zároveň jedním z jeho komických prvků. Závěrem: Divocí detektivové jsou knihou vskutku strhující a patří k tomu nejlepšímu, co bylo ze španělsky psané literatury u nás přeloženo.

Roberto Bolano: Divocí detektivové
Překlad Anežka Charvátová. Argo, 631 stran, cena 398 korun
Hodnocení MF DNES: 90 %