Mlčení bobříků (85 %)
Motiv z plakátu Mlčení bobříků
Z nápadu ztvárnit hrůzy 50. let a perzekuci skautské vedoucí jako horor plný zombií vyšla v pražském Divadle pod Palmovkou vydařená nadsázka Mlčení bobříků. Hříčka Tomáše Dianišky a Jana Friče vzbudila jistou kontroverzi, autoři si totiž pro svůj nonkonformní kus vybrali skutečný pohnutý příběh, který skrývá slavná československá korunová mince (ke kauze více zde). „Ač se může zdát, že bizarní groteska pouze prvoplánově šokuje, je tomu naopak. Bláznivý horor má potenciál přitáhnout davy. A ti si, jakmile dozní motorová pila a poslední krev steče z pionýrských šátků, spíš uvědomí, že víc než zombie byly skutečným hororem vykonstruované procesy a prázdnota budovatelských hesel,“ psali jsme (recenze zde).
Black Black Woods (85 %)
Z generálky představení Black Black Woods
Ožehavý termín událost sezony sliboval poslední díl rodinné trilogie Rosti Nováka mladšího. Čtyři a půl hodiny experimentálního představení, kde si Novák se svým otcem sáhli na dno svých fyzických možností, však skutečně přineslo neopakovatelný zážitek. „Vzbuzuje úctu nejen nad nasazením obou herců, ale i schopností naservírovat divákovi nekompromisní, a přitom neskonale atraktivní představení,“ psali jsme v recenzi na zatím poslední premiéru souboru Cirk La Putyka v prostoru Jatka78 (čtěte zde), který vedle hereckých výkonů zdobí i skvělá hudba a nezvyklá scéna.
Pomezí (85 %)
Záběr z neobvyklého projektu Pomezí
Stejně vysokého hodnocení se dostalo i dalšímu nezvyklému projektu. Pomezí patřící do žánru imerzivní divadlo (divák se „vnořuje“) je představení, které nechá diváka tři hodiny bloudit třemi patry starého domu v pražském Karlíně. Každá místnost představuje jinou část imaginárního předválečného městečka. „Prvorepublikové prostředí ozvláštněné o paroží, pařezy a zašlé fotografie skvěle kontrastuje s vybydleným domem a zatemněnými okny. I když na jeden pokus asi není možné celý příběh pochopit, skutečnost, že po skončení představení zůstávají nesourodé skupinky diváků a dlouze diskutují, co kdo kde viděl a na co přišel, je fascinující,“ psali jsme v recenzi (čtěte zde) na představení, na které je kvůli omezenému počtu diváků velice těžké sehnat lístky.
Manon Lescaut (85 %)
Záběr ze Špinarovy Manon Lescaut
Nezvalova klasika se letos dostala na půdu Národního divadla úplně poprvé. Kritici tvrdili, že není divu - Manon Lescaut dosud nikdo na první scéně neinscenoval prý proto, že se tam prostě nehodí. Režisér Daniel Špinar však před diváky postavil opulentní nablýskanou podívanou, která plně obsáhla velikost Národního divadla, aniž by přitom narušil intimitu milostných veršů. Povedla se mu i sázka na čtveřici herců, kteří se variují ve dvou hlavních rolích. „I když de Grieux říká, že ‚šperky jsou špatné oči slepých‘, případné nedostatky vynahradí úžasná scéna a kostýmy. Špinarova Manon v Národním sedí. A vůbec nevadí, že na plastové židli,“ psali jsme k působivému představení (recenze zde).
Pan Theodor Mundstock (85 %)
Z inscenace Pan Theodor Mundstock
Pátým kusem, který letos nejvíce zaujal a dostal v hodnocení shodný počet jako předchozí čtveřice, je divadelní adaptace Fuksova debutu Pan Theodor Mundstock, který pro pražské Studio Hrdinů zinscenoval Miloš Horanský s Vojtou Dykem v hlavní roli. Horanský kus pojal jako polemiku s Fuksovým poraženeckým postojem, jeho Theodor Mundstock vyznívá nadějněji a barevněji. Alternativnímu divadelnímu prostoru navíc populární tvář herce a zpěváka dodává na přístupnosti. „Tvůrcům se podařilo přesně najít tu leckdy těžko dosažitelnou rovnováhu mezi divadlem s hloubavým přesahem a atraktivním přístupným kusem,“ psali jsme mimo jiné (čtěte zde).
Andrea Chénier (50 %)
Scéna z opery Andrea Chénier v Národním divadle
Na úplně opačném konci žebříčku se v poslední pětici nejlépe umístila inscenace opery Umberta Giordana o básníkovi, jenž za Francouzské revoluce skončil pod gilotinou. Pro Národní divadlo ji zrežíroval Michal Dočekal, dirigentem byl Petr Kofroň. „Z Andrey Chéniera lze rozhodně udělat událost. Aby však nebyl gilotinován sám skladatel, je nezbytností především špičkový, okouzlující tenorista, který dá lesk několika efektním vášnivým áriím. Zpěv Mexičana Hectora Sandovala při premiéře však působil spíš jako polohlasné rozezpívávání s hodně přibližnými výškami než jako zvučný, barevný hlas s extatickými vrcholy, který by planul vášní a ovládl nejen srdce šlechtičny Maddaleny, ale i prostor hlediště,“ psali jsme v recenzi (čtěte zde).
Romeo a Julie (45 %)
Jana Šrejma Kačírková v opeře Romeo a Julie
O stupínek níže pak skončila další opera Národního divadla, Romeo a Julie z pera Charlese Gounoda, kterou pro první scénu zrežírovala Sláva Daubnerová; dirigentem byl Marco Guidarini. „Rozehrát příběh aspoň herecky a postavy blíže charakterizovat se režisérce příliš nepodařilo. Ten usedle působící pán ve fraku, pod nímž posléze odhalí bílý nátělník, přichází ze Straussova Netopýra nebo to skutečně má být okouzlující a vášnivý mladík Romeo? A co vlastně sděluje?“ ptá se v recenzi Věra Drápelová (více zde).
Pro tebe cokoliv (35 %)
Z kusu Pro tebe cokoliv
Po dvou průměrných operách jsou tu už jen kusy, které se letos spíše nepovedly. Řadí se mezi ně nedávná premiéra Divadla Kalich, kde režisér Petr Kracik zinscenoval francouzskou komedii o dobře situované rodině soudkyně, která se kvůli dceři musí přetvařovat a hrát si na veganské zachránce planety. „Relativně vtipné situace první poloviny večera se bohužel v té druhé přelijí do série košilatých vtípků, jejichž vrcholem je víceznačné přetahování Jany Paulové a Davida Suchařípy o opravdu dlouhou klobásu. Dvojice se na pohovce slovně i gesty dopouští až nezdravého množství dvojsmyslů,“ psali jsme v recenzi (více zde). Zbytek lehké hry, kde vedle Paulové zaujme ještě Pavel Zedníček, se bohužel nese ve stejném duchu.
Bůh by řekl: bože vy jste divný (30 %)
Z filmové části projektu Bůh by řekl: bože, vy jste divný
Mezi omyly roku se řadí i letošní letní produkce smíchovské MeetFactory. Filmově-divadelnímu kusu o třech sourozencích v režii Viktorie Čermákové a Aleše Čermáka uškodily technické problémy, které divákům na premiéře absolutně znemožnily cokoli slyšet a případně pochopit. Je to škoda, příprava představení ve formátu site-specific musela dát mnoho práce, výkony herců vyšly naprázdno. „Náročný kus tak divákovi špicujícímu uši uteče hned ze začátku a nit se pak hledá těžko. Navíc při přesunu na další stanoviště jsou sedačky rozmístěny tak, že z některých míst není na plátno vůbec vidět,“ psali jsme (čtěte zde). MeetFactory však pro další reprízy prý na technické stránce představení zapracovalo a premiéra tak nejspíš byla jen smutnou výjimkou.
Ať žijí duchové! (30 %)
Ze zkoušek muzikálu Ať žijí duchové!
Zklamáním je pak muzikál, který Antonín Procházka zrežíroval na motivy slavné filmové komedie Ať žijí duchové! „Jednotlivé vstupy mezi písněmi děj posouvají tak minimálně, že mu děti v sále mohou jen těžko rozumět. A vzhledem k tomu, že první potlesk zazní až po půlhodině za písní Zavolejte stráže, začínají se velice brzy nudit. Potlesk nezní náhodou, původní písně z Ať žijí duchové!, vedle zmíněné ještě Hajný je lesa pán, Pramen zdraví z Posázaví či třeba Skřítkové tesaři, totiž vyčnívají nad zbylou produkcí (o hraném ději nemluvě) tak výrazně, že se naskýtá otázka, proč se tvůrci zaměřili pouze na ně,“ psali jsme po premiéře (recenze zde). Filmová předloha totiž na muzikál obsahovala příliš málo písní, tak si tvůrci dopomohli dalšími z dílny Svěrák-Uhlíř. Jejich zapojení do děje je však tak násilné, že z muzikálu pro děti zůstává v pražském Kongresovém centru pouze dvouhodinový roztahaný tvar, který nezachrání pěvecké výkony ani živý orchestr.
