Po přečtení této zprávy si nejde nevzpomenout na Supermana. Pamatujete jak začíná jedno z jeho zpracování? Clark Kant není přijat na místo redaktora a prochází se městem v depresi, když tu náhle zaslechnou jeho supermanní uši recitaci jakéhosi textu (znalci poznají Višňový sad A.P. Čechova) z budovy, kterou právě začíná devastovat monstrózní stroj. Nelení, zachrání stařenku, ze které se vyklube bývalá herečka, která vypráví Kantovi příběh zániku jednoho divadla. Na základě tohoto příběhu dostane Kant místo v redakci. Divadlo sice zboří, ale svědectví zůstane. Tato epizoda naštěstí nebude v našich českých podmínkách znovu přehrána, neboť podle posledních zpráv hysterie ustala a jednání začala. Přesto mne však donutil k malém bilancování vývoje a vlivu toho malé divadla na české divadlo vůbec.
Krátká předehra
Na počátku stojí … světe div se, muzikál a to ne ledajaký muzikál: Kdyby tisíc klarinetů v režii Antonína Moskalyka, s hvězdným obsazením a filmovou budoucností, všem dobře známou. Premiéra této hry J. Suchého a I. Vyskočila se konal 9.prosince 1958 a odstartovala tak neuvěřitelnou čtyřicetiletou epochu Divadla Na Zábradlí.
V té době ještě divadlo sdílel i mistr české pantomimi L. Fialka a vytvářel tak svérázný doplněk ke kabaretní dramuturgii (např. Macourkovi Trochu smutné vánoce nebo Suchého a Vyskočilův kabaret Faust, Markétka, služka a já) samotné činohry.
I. dějství – léta šedesátá
V životopisu presidenta republiky Václava Havla můžete najít i tuto nenápadnou pasáž:
1960 - 68 Divadlo Na zábradlí, 1960-61 jevištní technik, 1961-63 dramaturg, 1963-68 asistent režie
Počátkem šedesátých let došlo k náhlé změně v divadle: osamostatnila se Fialkova pantomima a odešel i Jiří Suchý, jehož historii svázanou s dalším géniem a to Jiřím Šlitrem není třeba příliš popisovat. Přesto kabaret nezmizel:
1.11. 1962 se uskutečnila premiéra divadelního představení pod názvem Nejlepší rocky paní Hermanové. Jako autoři byli pod ní podepsání Miloš Macourek (známý především jako TV scénarista) a do té doby neznámý kulisák a budoucí president české republiky Václav Havel. Ten byl zároveň společně s Janem Grossmanem i autorem režie.
Těchto 8 let, kdy zde Havel působil, tvoří první velkou etapu Divadla Na Zábradlí spjatou především se jménem vynikajícího režiséra Jana Grossmana a hereckým týmem z nějž jmenujme českého "Hardyho" Jana Libíčka na jedné straně a “bosse” českého autorského divadla Ivana Vyskočila na straně druhé. Zvláštní je, že v té době již začíná dramaturgie orientovaná především na absurdní divadlo a divadlo moderny v nové interpretaci, kterou můžeme sledovat v tomto divadle i dnes.
Z této éry připomeňme alespoň dvě inscenace: Grossmanova Otce Ubu (Al. Jarry, prem. 16.5. 1964) s Janem Libíčkem v hlavní roli a Vyskočilův autorský pořad či texappel KŘTINY V HBŘBVÍCH aneb BLBÁ HRA či jinou Vyskočilovu “hru” AUTOSTOP (pod níž je opět podepsán jako spoluautor Václav Havel, prem.19. 3. 1961 ).
Během tohoto období se pomalu začíná profilovat i další rys tohoto divadla, totiž vznik prostoru pro setkávání a vytváření jakéhosi malého kulturního centra. Kde se během krátké doby vytvořil kolem tvůrců, a ze samotných tvůrců svébytná skupina intelektuálů se svými vyhraněným názory a přístupy. Za všechny uveďme alespoň dva: překladatele, herce, autora, dramaturga atd., Leoše Suchařípu a filosofa, politologa a filmového vědce (také věčného nespokojence a osobu mnohými nenáviděnou, maoistu a pravicového oportunistu) Ivana Svitáka, z jehož textů mimo jiné připravoval divadelní text Václav Havel. Text nebyl nikdy realizován. Důvodem se stal vpád vojsk varšavské smlouvy a s ním spojená normalizace a její pověstné čistky. Jan Grossman nabral směr z Prahy ven na "venkov", Václav Havel klikatou cestu přes vězení a Hrádeček na Hrad, stejně tak jako mnozí další.
Dodejme ještě, že během této doby se odstartovala i dráha Václava Havla jako dramatika a to inscenacemi Zahradní slavnosti, překvapivě v režii “stanislavského” mistra Otomara Krejči(!).
Paradox normalizace spočíval mimo jiné ve faktu, že šlo hlavně o posun. Kam? To už bylo v podstatě jedno, hlavně pryč. A tak začal další etapa Divadla Na Zábradlí: filmaři v divadle.
II. dějství kam na Menzla, Schorma či Herze? Do divadla!
O stavu českého divadla v době normalizace a “rozvinutého socialismu” se píše velmi obtížně. Divadla v té době hrála podivnou hru s normalizačním režimem ve které se snažila ukrýt význam do každého slova v textu, kde to jenom šlo. Zároveň se divadlo stalo útočištěm pro filmové režiséry a autory vůbec, kteří zde mohli alespoň trochu pokračovat ve své umělecké dráze. Divadlo Na Zábradlí mělo z tohoto pohledu obzvláštní štěstí neboť s ním spolupracovalo hned několik filmových hvězd. V prvé řadě to byl Evald Schorm, který se uvedl inscenací Alegriovi hry Po laně přes Niagáru (prem. 21. 9. 1976) a v divadle působil až do konce let 80.
Dalším režisérem, pravidelně spolupracujícím s DNZ, se stal Jiří Menzl mezi jehož nejslavnější inscenace vůbec patří Alchymista Bena Johsona, premiérovaný právě v DNZ v září roku 1972.S dalších připomeňme alespoň Figarovu svatbu Juraje Herze.
Krom těchto “vyzkoušených” kapacit zde inscenují jak ostřílení bardi českého divadla jako například Alois Hajda, tak i nastupující generace, representovaná kupříkladu Ivanem Rajmontem a Lucií Bělohradskou.
V této době se do divadle vrací zpět i mim L. Fialka.
III. dějství s otevřeným koncem
S listopadem 89, přišla změna i do DNZ. Odchází značná část hereckého ansamblu a divadlo se dostává, jako většina studiových a malých scén do existenčních potíží. Zdá se, že se Divadlo Na Zábradlí vydává na dlouhou cestu postupného rozkladu.
Jenže pak přišlo něco, co v českých podmínkách připomínalo kulturní uragán. Zvolení Petra Lébla, do té doby režiséra známého především díky několika převelice slavných amatérských představení divadla DOPRAPO (např. Kafkovy Proměny), uměleckým ředitelem Divadla Na Zábradlí.
Risk se vyplatil. Divadlo začalo opět žít. Během působení Petra Lébla získalo divadlo samo i jeho jednotliví tvůrci řadu cen i nelítostných kritik. V divadelním slangu se dokonce ustálil speciální výraz "léblovština". Samotní diváci jsou v podstatě rozděleni na tábor zapřísáhlých odpůrců a nadšené obdivovatele. Těžko soudit. Možná více pomůže stručně přiblížit některé tvůrce a jejich inscenace.
Začněme tedy u uměleckého ředitele Divadla Na Zábradlí Petra Lébla, jehož inscenace tvoří největší podíl na repertoaru divadla. První věc, která nás zaujme je již to, že všechna představení jsou uváděna jako "hra ta a ta v inscenaci Petra Lébla", žádná pokora režiséra géniu autora, ale znovu uvědomělá divadelnost a moci režiséra. A Lébl si nevybírá autory z druhé ligy dramatické tvorby: A. P. Čechov, N.V. Gogol, L Stroupežnický, J. Genet a další.
Když sledujeme jeho režijní vývoj od Dorstova, Ferdinanda Krappa a Genetových Služek ke Gogolově Revizorovi a dál k dnešním inscenacím, objevujeme pozoruhodnou schopnost "tvůrčího ducha" (jak by řekl Šalda): postupné ukáznění efektního projevu. Právě v Revizorovi najdeme všechny rysy Léblova rukopisu ve velmi vytříbené podobě.
Samotná inscenace je věnována památce ruského režiséra V. Mejercholda, jednoho z otců divadelní avantgardy, mezi jehož nejslavnější inscenace patří právě Revizor. Od počátku se ocitáme v pozoruhodném pohádkovém světě, vystřiženém jakoby z Pohádek tisíce a jedné noci. Toto samotné umístění by bylo možno označit za typickou "léblovštinu", kdyby se neopírala o důkladnou četbu předlohy. Jedna z postav, zde totiž říká: vezmi si koně a jeď tři dny na jakou chceš stranu jestli najdeš nějakou civilizaci. A tahle věta určuje vše ostatní.
Výtvarná složka připomíná orient s jeho koberci a barvami, chování místních je orientálně úlisné a náhle je cizota "revizora" z Moskvy zcela srozumitelná. Jenže Lébl pokračuje, jsme přeci v Rusku a tak samotný revizor mluví rusky, jazykem, který v gubernii na východě je již odznakem moci. A jeho sluha (v podání Leoše Suchařípy) hned v počátku inscenace kontruje "falešnému revizorovi" na jeho ruské komandování replikou "Až mi to řekneš česky." A rázem tak celou inscenaci obohacuje o další vrstvu. Pro nás tak podivně bolestnou, totiž vrtsvu rusko-českých, ale především česko-ruských vztahů.
Zde však Léblova invence nekončí, a tak jsme svědky divadelní události, kde jsou vrstveny obrazy na obrazy a my neustále zjišťujeme jak jsou spolu přesně provázány (dokonce včetně takových maličkostí pro zasvěcené jako lehká parodie slavných Mejercholdových dveří ze zmiňované inscenace). To co před nás Lébl vystaví je vskutku "wágnerovský gesamtkunstwerk". Z dalších režií Petra Lébla můžete v DNZ vidět Čechova Ivanova a obnoveného Racka, Kočičí hru Istvána Orkényho a nebo muzikál Kabaret.
Další výraznou postavou "kulturního centra" divadla Na Zábradlí je hostující režisér Jan A. Pitinský. Jsou-li Léblovi inscenace většinou efektní, místy hlučné a lyricky klaunské, připomínající režie Jindřicha Honzla a poetiku Osvobozeného divadla, pak Pitinského režie upomínají spíše k E. F. Burianovi, či spíše k A. Radokovi. Pitínského domovské divadlo je Dejvické divadlo (jeho profil přinesem v některém z příštích dílů), ale v Divadle Na Zábradlí lze shlédnout hnedle dvě jeho práce: inscenaci hry Thomase Bernarda Riter, Den, Voss, o životě Ludwiga Wittgensteina a inscenaci Bohumila Klepla Pitínského hry Buldočina aneb Nakopnutá kára. Jen na okraj připomínám, že Petr Lébl začal svou práci v DNZ inscenací Pitinského hry Pokojíček.
Třetím režisérem jehož kusy lze v DNZ shlédnou je režisér Andrej Krob, který má v Čechách, se svým Divadlem Na tahu hostujícím právě Na Zábradlí, speciální primát: v jeho režii byl provedeny všechny “normalizační” premiéry her Václava Havla. V současnosti lze navštívit inscenaci Havlovi Ztížené možnosti soustředění.
Krom velké scény funguje v DNZ i scéna malá v tzv. Eliádově knihovně na této scéně se lze setkat s drobnými kusy, často v režiích samotných herců jako např. Kleplova inscenace loutkové hry J. A. Pitinského Buldočiny aneb Nakopnuté káry.
Divadlo samozřejmě disponuje i jinými tvůrci než jsou režiséři, často důležitějšími než oni sami. Myslím tím herce a v tomhle ohledu si DNZ nemůže stěžovat. Mezi nejvýraznější herce patří bezesporu manželská dvojice Radek Holub a Barbora Hrzánová. Oba je možno vidět v hlavních rolích takových představení jako je muzikál Kabaret či v obnovené premiéře Čechovova Racka. Holubova introvertovanost, kterou dokáže vyvážit jemným komediálním citem (např. v Rackovi) výborně doplňuje Báru Hrzánovou s jejím excentrický a mírně hysterickým projevem ( připomeňme, že její nejlepší role jsou role hereček Niny Zarečné v Rackovi a herečky – zpěvačky Sally Bowles v Mastroffově Kabaretě).
 Leoš Suchařípa coby Lebeděv v inscenaci Ivanov |
 Správce Michail Borkin v podání Petra Čtvrtníčka. Ivanov - DNZ |
 Do postavy vdovy Babakinové - majitelky panství, se skvěle převtělila Zdena Hadrbolcová. Její dceru Sášu si zahrála Theodora Remundová. Ivanov - DNZ |
 Eva Holubová, žena hlavní postavy - Nikolaje Ivanova, stálého člena zemědělské správy. |
 Manželé Anna a Nikolaj Ivanovovi. Ivanov, DNZ |
 Bohumil Klepl ztvárnil titulní postavu, stálého člena zemědělské správy, Nikolaje Ivanova. |
 Scéna jako vystřižená z ruského filmu. Ivanov od Antona Pavloviče Čechova v podání herců Divadla Na Zábradlí. |
 Mladý lékař, Jevgenij Lvov - Radek Holub. V popředí Dmitrij Kosych - berní úředník, ztvárněný Ladislavem Klepalem. |
 Herci Divadla Na Zábradlí v divadelní inscenaci Ivanov. Zleva: Petr Čtvrtníček, Leoš Suchořípa, Vladimír Marek, Radek Holub. |
 Leoš Suchařípa, PředstavitelPavla Lebeděva v Čechovově hře Ivanov. |
