Po březnové premiéře hry Woodyho Allena Zahraj to znovu, Same uvede za čtrnáct dní hru Georga Taboriho Můj boj, která je groteskním vhledem do Hitlerových učednických let ve Vídni.
Divadelní společnost má za sebou pět měsíců existence. Troufnete si bilancovat? Co třeba považujte za největší úspěch?
Na bilancování je brzy. Pro mě bylo úspěchem, že se společnost podařilo založit, že funguje a že diváci odcházejí z našeho prvního představení spokojeni a dobře naladěni. Nesmírně mě to baví, ačkoliv nesu obrovskou odpovědnost a vím, že za všechna svá špatná rozhodnutí si můžu sám. Zní to divně, ale je to uklidňující, protože vím, že to špatně dělat nemusím. Za úspěch považuji, že se nám do Zahraj to znovu, Same podařilo získat Josefa Abrháma a Libušku Šafránkovou, kteří jako Humphrey Bogart a Ingrid Bergmanová vystupují v dotáčkách. Pro celou českou kulturu je škoda, že nehrají v žádném divadle, a já tajně doufám, že se mi jednou podaří je na jeviště, kam oba tak bytostně patří, vrátit.
Prosadit se v konkurenci desítek divadelních agentur je asi tvrdé. Byly začátky těžší, než jste čekali?
Těžké je to stále. Nabídka je obrovská, pořadatel volí i ze sto padesáti titulů na měsíc a vezme jich maximálně patnáct. Chceme být jiní také tím, že inscenace nešidíme na výpravě a kostýmech. Chci v tomto bodě držet krok s dotovanými a zavedenými scénami. Pořadatelé si často oddechnou, když přijedeme s profesionálním stěhovacím autem.
Váš herecký rod sahá až k herecké společnosti Červíčků. Rád vykládáte, že když něco nefunguje, v divadelních kruzích se říká: To je jako u Červíčků. To přece není dobrá vizitka pro založení vlastního souboru...
Říká se to s nadsázkou a úsměvem. Pravda je, že tátovi kolegové v Národním tento bonmot s oblibou používali a on to nesl nelibě, rod Červíčků vždycky hájil. Dokonce se zachoval dopis jednoho funkcionáře z roku 1969, který označil Červíčkovy za odstrašující příklad toho, jak se dělalo divadlo za kapitalismu. Tátova odpověď byla rozhořčená a ve své době docela statečná.
Předpokládám, že ve své společnosti tohle úsloví neužíváte.
Ne, ale jistou roli v mém rozhodnutí založit divadlo hrálo. Před lety mi Iva Hüttnerová namalovala obrázek Divadelní společnost Václava Červíčka. Při pohledu na něj jsem si jednou řekl: Proč se nezkusit postavit na vlastní nohy? Ta myšlenka však ve mně zrála dlouho. Minimálně od doby, když jsem v den tátova pohřbu měl premiéru inscenace, ve které jsem se necítil dobře a nemohl koncepci ovlivnit. Tři hodiny předtím jsem stál ve strašnickém krematoriu a pak jsem se na jevišti pohyboval nalíčený na bílo a v paruce a měl jsem pocit, že znásilňuji Čechova i sebe.
Ve svém divadle jste i dramaturgem. Podle jakého klíče vybíráte hry?
Čtu a čtu. Totéž dělá manželka. Dramaturgům nezávidím, je to těžká disciplína. Nechceme jít cestou podbízivého repertoáru, ale mým heslem je, že divadlo nemá lidi deptat víc než život. Bráním se depresivní, nihilistické dramaturgii. Do cool dramatiky bych se nikdy nepustil. To ale neznamená, že budeme dělat jen komedie.
Další premiérou je Taboriho Můj boj. Jak jste přišel na tento titul?
Ta hra mě zaujala před lety, kdy jsem ji viděl v Realistickém divadle. Mám klíčový vztah k tématu, kterým se zabývá. V našem domě se ubytoval nacistický důstojník a rodina se musela do dvaceti čtyř hodin vystěhovat. Po válce se do domu vrátila jen maminka a teta. Osmnáct členů naší rodiny zahynulo.
Přesto jste se obsadil do role Hitlera...
Dohodli jsme se tak s režisérkou Janou Kališovou, navíc záporné charaktery jsou pro herce vždycky zajímavé. V této hře není Hitler oním známým diktátorem, ale člověkem, který touží stát se umělcem, ačkoli k tomu nemá žádné předpoklady. Zatím je to jen takové „špatně vychované dítě“. Za nejděsivější na něm považuji, že nemá smysl pro humor, což samo o sobě je dost nelidské, sám sebe bere zoufale vážně. Ale v té hře jsou všechny postavy zajímavé. Hlavní roli Šlomo Herzla hraje Jan Novotný, dále Barbora Seidlová, Michaela Maurerová, Milan Stehlík a Miluška Šplechtová.
Co chystáte jako další titul?
Nastudujeme Marceauovo Vajíčko, text, který exceloval v šedesátých letech v Městských divadlech pražských. Podle mě je to velmi vtipná, aktuální hra o člověku, kterému projde všechno, dokonce i vražda. Režírovat ji bude Lída Engelová.
Většinou si režisér vybírá herce. U vás je to naopak, vy si vybíráte režiséry. Jaká jsou vaše kritéria?
Volím podle předchozích zkušeností a také chodíme s manželkou hodně do divadla. Takhle nás například uchvátil Osiřelý západ v režii Ondřeje Sokola, který potom s námi udělal Woodyho Allena, nebo Lída Engelová s inscenací Gin game s Blankou Bohdanovou a Josefem Somrem. Rád bych spolupracoval s Miroslavem Krobotem.
Bude-li společnost úspěšná, opustíte své závazky v jiných divadlech?
Doufám, že si budeme nadále vycházet vstříc. V pražském divadle ABC se bude obnovovat Večer tříkrálový, kde hraji Malvolia, a taky jsem slíbil Zdeňkovi Zelenkovi a Filipu Renčovi účast v muzikálu Rebelové, kde alternuji v roli Tatínka.
To už bude váš druhý muzikál.
Jestli narážíte na Brouky ve Spirále, kde jsem hrál Paula, tak to nebyl muzikál v pravém slova smyslu, spíš leporelo s písničkami. Zúčastnil jsem se toho z lásky k písničkám Beatles, které na scéně skvěle interpretovali The Backwards. Beatles jsou moje životní láska. Splnil jsem si před dvěma týdny sen a jel do Hannoveru na koncert Paula McCartneyho. Byl to jeden z nejsilnějších zážitků za poslední roky. Ještě nikdy jsem neviděl tolik dospělých lidí plakat a řičet štěstím zároveň, když se McCartney objevil na pódiu. Ale zpátky k Rebelům: moje role se obejde bez zpěvu i tance, takže bych to za muzikálové herectví rozhodně nepovažoval.
 Men in Black party - Jan Hrušínský. |
