„Chtěli bychom, aby se Divadlo hudby stalo experimentálním prostorem,“ říká Libuše Šlezarová, ředitelka Divadla hudby. Zatím posledním autorem, jehož práce visí na zdech „déháčka,“ je Martina Novotná, absolventka brněnské FaVU, která do Olomouce přivezla své Pozdravy z výletů. „Sáhnout po studentech nás napadlo v souvislosti s naším programem. Kromě profesionálů totiž v Divadle hudby vystupují i amatéři včetně různých studentských spolků. Rádi bychom proto představovali i výtvarné práce studentů z celé republiky,“ dodává Šlezarová. Nevelký prostor vymezený výtvarnému umění přitom za handicap nepovažuje. „Myslím, že máme oproti tradičním výstavním síním naopak jistou výhodu. Naše programy navštěvuje dost lidí, kteří si obvykle v přestávkách prohlédnou i výstavu. Někteří z nich by možná do galerie jinak nešli.“
Výstavní tradice Divadla hudby sahá do roku 1968. „Výstavy číslujeme, takže teď v březnu 2001 víme, že jsme zahájili již 343. výstavu,“ říká Šlezarová. Dramaturgie výstav se měnila podle jednotlivých kurátorských osobností, které jí dávaly svoji podobu.
„Na počátku, v době zakladatele divadla Rudolfa Pogody, byla výstavní dramaturgie poněkud nahodilejší. Začátkem sedmdesátých let se výstav ujal výtvarník Pavel Herynek a vybudoval jasný program, díky němuž vozil do Olomouce kvalitní autory. Myslím, že do roku 1989 byla výstavní činnost Divadla hudby podobná dnešnímu programu Galerie Caesar, takže k vidění byli prestižní zajímaví autoři, kteří měli co nabídnout. Zlom přišel v roce 1989, kdy jsme se museli rozhodnout, jak dál. Yvonna Boháčová, která výstavy připravovala, ještě pokračovala v trendu známých výtvarníků, později přidala i další autory,“ shrnuje historii pořádání výstav Šlezarová.
Jedna z prostor Galerie Titanic v olomouckém Divadle hudby
