Před režisérem stál nesnadný úkol, inscenace drsného příběhu odposlouchávaného manželského páru komunistických prominentů. Vtírala se otázka, zda nepůjde jen o divadelní recyklování filmového trháku, který si musel na své uvedení v roce 1990 počkat dlouhých dvacet let.
Už od počátku totiž bylo jasné, že bude těžké v divadle suplovat strhující suverenitu scénáře Jana Procházky, režie Karla Kachyni a mrazivého herectví dua Bohdalová – Brzobohatý.
Brněnská inscenace ze všech nebezpečných míst vybruslila se ctí. Scénář pro tři postavy filmovou předlohu zásadně nepřepisuje. Ctí podobu komorního dramatu. Vedle dua protagonistů spojila Procházková svět Státní bezpečnosti a nejvýše postavených soudruhů do jediné postavy muže jako všudypřítomného světa fízlů.
Atmosféra hrůzy
Režisér Elbel inscenaci zase sevřel mezi dvě korespondující žánrové podoby. Ze dvou třetin tady jde bezmála o strindbergovsky hnusný zápas manželského páru, který mrazí neúprosnou destrukcí a vyhřeznutím obludných přiznání.
Devadesátiminutový večer se nakonec zhoupne do dobového politického thrilleru, který je i sžíravým dobovým obrázkem. Elbel krok za krokem buduje atmosféru hrůzy, pochyb i cynického šklebu, kterým večer vrcholí.
Je nasnadě, že jde o hereckou inscenaci, sólo Martina Siničáka alias ustrašeného kariéristického "vlezdoprdelky" Ludvíka a jeho partnerky Anny.
V této roli upíjející se a živočišné náměstkovy ženy uhrane Petra Bučková. Ale nejcennější je herecký souzvuk obou jmenovaných aktérů, kteří dokážou přesvědčivě zahrát zpovykané či ustrašené slouhy režimu.
Brněnské Ucho je vcelku zdařilým i opodstatněným divadelním návratem ke složité době, mimořádnému filmu či nadčasovému světu bázlivých a zkorumpovaných přisluhovačů v nás.
J. PROCHÁZKA, L. PROCHÁZKOVÁ: Ucho
HaDivadlo, Brno, režie O. Elbel
premiéra 6. ledna 2010
HODNOCENÍ MF DNES 70%
