Při Hadím klubku vám byl inspirací Kafka, Freud či C. G. Jung. V Dávnících to byla zřejmě mytologie?
Mytologie mě hodně zajímá a to se určitě projevilo i při psaní Dávníků. Vycházel jsem však také ze snů, vlastních i cizích. Ve snu se mi objevilo i slovo "dávník". Sny a mytologie k sobě mají blízko, což je dobře patrné na indiánských nebo eskymáckých mýtech. Já jsem si především uvědomil, že pokud chci napsat jeden úsek z té mytologie, musím ji vymyslet komplet celou, od stvoření světa. Jinak by příběh neměl hlavu ani patu. Když to všechno do sebe zaklaplo, napsal jsem hru celkem rychle.
Která z mytologií byla vaší inspirací?
Mýty jsou jen polštář, na kterém hra "sedí". Hodně jsem četl Castanedu, což byl podvodník a lhář, ale také člověk s neskutečnou fantazií a ohromný spisovatel. Mytologie nebo prvky fantasy mi umožňují rozehrát situace, které by jinak nebyly možné, protože nejsou realistické. Dovolují mi využít absurdní spojení. Celý příběh byl původně košatější, hlavním elementem měla být bohyně břicha a ženskosti Baubo, inspirace z knihy Ženy, které běhaly s vlky. Baubo nemá hlavu, místo očí má prsní bradavky a mluví vaginou. Paradoxně nakonec z toho úplně vypadla, ale na jevišti by se vyjímala vděčně, to je fakt.
Ve hře je dost humoru. Děláte si legraci také z fantasy braku?
To se přece smrtelně vážně brát nedá. Psal jsem to hlavně s tím záměrem, aby to byl příběh. Bez příběhu není nic, i "antipříběhy" fungují vlastně jen na pozadí skutečného vyprávění. Chtěl jsem, aby to bylo napínavé, aby divák hned všechno neprokoukl a byl na pochybách, co jsou hrdinové zač.
Velká část textu je napsána v těšínském dialektu. Jak se vám to coby rodilému Pražákovi psalo?
Je to po "našymu", tedy nářečí z okolí Jablunkova, Českého Těšína, Třince. Je to drsný kraj, poslední originální a značně kulturně odlišná oblast u nás. Já jsem se sice narodil v Praze, ale ve dvou letech mě rodiče odvezli k babičce do Třince, kde jsem vyrostl. Půlka rodiny jsou národností Poláci, přesněji Šlonzáci. Takže po "našymu" umím a psát tak mě ohromně bavilo. Počešťoval jsem jen mírně a potěšilo mě, že ve hře funguje a že mu diváci rozumí. Původně, když jsem před lety na tuhle hru myslel, chtěl jsem použít ostravštinu, jenže pak se vynořil Deník Ostravaka, tak jsem nechtěl kopírovat.
Jak jde řeč hercům? Jednu herečku, Halinu Pasekovou, jste si půjčili z Těšínského divadla.
Jde jim to moc dobře. Ale chtěl jsem také, aby lidé slyšeli originál, a sliboval jsem si, že Halina tam vnese způsob myšlení, jednání, drsnost a zemitost toho kraje, jakou v sobě měla třeba moje třinecká babička. A to se povedlo.
