Pozornost si totiž zaslouží jako málokterá autobiografie vydaná v uplynulém roce. Dita Krausová, narozená v roce 1929, si cenné vzpomínky na dětství a dospívání v Praze nenechala ukrást krutými německými bachaři a bachařkami v koncentračních táborech. Ponechala si je jako plamínek naděje, který každému čtenáři musí připomenout, že špatně teď na světě, alespoň v našich zeměpisných šířkách, rozhodně není.
Stačí popis dopoledních návštěv cukrárny s maminkou, procházek po Letné s nafukovacím balonkem nebo krémových buchtiček k obědu a každého, kdo si ještě pamatuje, jaké to bylo být dítětem, zahřeje u srdce.
Rok 1942 znamenal v životě Krausové zlom. Celou rodinu deportovali do Terezína, odkud byla později přesunuta do Osvětimi a následně už pouze s matkou do Bergen-Belsenu. V tu chvíli začal můj odložený život, uvozuje Krausová v knize začátek druhé světové války a vysvětluje důvod, který ji vedle k pojmenování knihy.
„Pokud si vzpomínám, vždycky jsem měla více na mysli, co bude zítra, než co prožívám v daném okamžiku. I dnes, když jsem na koncertě, myslím na návrat a zítřejší program, a nikoliv na hudbu, kterou jsem si přišla poslechnout,“ popisuje zkušenost, která odkazuje k pobytu v koncentračním táboře.
Mohla by vyprávět dál
Právě letům 1942 až 1945 věnovala Krausová oproti jiným životním etapám větší prostor. Pochopitelně. Hrůzy, kterých se Adolf Hitler a jeho posluhovači dopouštěli na nevinných lidech, je potřeba neustále připomínat pro případ, že by na ně někdo chtěl zapomenout.
Obálka knihy Odložený život
Byla by jen škoda, kdyby „zbytek života“ Krausová zestručnila kvůli skromnosti a pokoře jí vlastní. Není pravda, že takové vyprávění už by nestálo za pozornost. Stálo. A kdo ví, možná ještě přijde.
„Některé chvíle zkrátka vydají na celý život. Člověk se k nim může, ale i musí vracet,“ napsal kdysi Arnošt Lustig. Je štěstí, že ke svým zkušenostem podobně přistupuje i Dita Krausová, matka tří dětí, babička čtyř vnoučat a prababička čtyř pravnoučat. Letos oslaví 90. narozeniny, a jak sama v knize naznačila – odložený život se jí daří pomalu, ale jistě dohánět.
