Tak ono je to opravdu drsné. Tedy superdrsný je přístup pražských filmařů k pohraničí. Tedy on ten přístup naprosto kopíruje to, jak se z Prahy kouká na pohraničí. Nejprve ho komunisté použili jako zásobárnu energie a odkladiště etnika z východního Slovenska. Když to způsobilo ekologickou katastrofu a mrtvé stromy děsily celou Evropu, tak Praha na tato místa koukala se štítivým odporem.
Jenže příroda se z toho zázračně dostala a Krušné hory dostaly novou krásu. V té kráse je cítit síla přírody, ale také z ní můžete vycítit, že ta příroda se k člověku chová přísně a s velkou opatrností. Krušné hory mají opravdu novou a silnou atmosféru. Za slunka jsou krásné a plné života, za setmění či mraků jsou však jaksi nazlobené. No a to ho začali lacině využívat filmaři z Prahy, aniž by byli ochotni cokoli Kruškám vrátit. Pořád je tam ten štítivý odstup - zapadákov, podřadnost obyvatel, kteří vydrželi, chudoba, smutek - tak chtějí tento Kraj vidět, a na tom chtějí vydělávat. O co se mají v zapadákovech hůře, o to se máme v Praze lépe. Však jsou tam rozestavěné tři dálnice, ale žádnou jim nedokončíme, ať se v bídě rochní.
Pokud podobný přístup měla Praha k pohraničí i za první republiky, tak naprosto chápu, že tamní Němci upnuli své naděje k Říši. Jejich vyhnání je naprosto nespravedlivé, protože stejnou vinu na tragédii roku 1938 nese i Praha.
Divejme se pozorne at vime do ceho jdeme.
