Je obdivuhodne , ze pan takearchitekt cely zivot vystacil s amaterskym zpivanim, vzdycky spolehlive mimo rytmus, a vsichni mu to zrali.

Co člověk, to názor. Já ho celý život nesnáším. Kdysi s ním byl rozhovor v TV, už po revoluci a pan advokát mi přišel nafoukanej. Inteligence může být dvojího druhu, vrozená, či získaná vzděláním, jeho snad minuly obě. Tak působil na mě.

To jste zřejmě slyšela rozhovor s Ivo Jahelkou

Pavla Bobka si nesmírně vážím, ale raději si vždy poslechnu originální verze.

Nebylo by lepší nepsat vůbec nic, než to odbýt pár řádky?

Pavel Bobek byl kategorie, ve které byl jen on sám. Jako konzumenta rocku mě sice ani jednou nenapadlo poslat mu hlas do Zlatého slavíka (když se ještě anketní lístky vystřižené z Mladého světa posílaly nalepené na koresponďáku), ale snad žádná jeho písnička nemohla rockerovo srdce urazit.

Interpreti tehdejšího mainstreamu přebírali jak na běžícím páse zahraniční hity, které se za chvilku zprotivily (namátkou Gott - Je jaká je od Drupiho), Bobek si místo toho vybíral nadčasové skladby, měl je skvěle otextované a zpíval je uvěřitelně jako svoje vlastní příběhy.

Jestli tedy vyšla kolekce celoživotní tvorby Pavla Bobka, zasloužila by si méně odfláknutou recenzi.

Na Bobkovi bylo vidět, že ví o čem zpívá a že s tím souhlasí, na rozdíl od jiných, kteří to brali jen jako řemeslo. Těžko bych hledal písničku, která by se mi nelíbila.

Dobrotivý Bože, Pavel Bobek a střední proud? Odkud jste spadl, človíčku něšťastná?

Samozřejmě, že Pavel Bobek formálně zcela jednoznačně spadal do středního proudu. To, že se z něj vymykal hudebním stylem (a z toho našeho i kvalitou) je úplně jiná věc.