Obyčejný člověk jako já ocení to, že někdo dokáže popsat věci, které často sama cítím, a ještě všechna ta slova a ty myšlenky poskládá do veršů, slok, balad... Takových je nás bohudík spousta, nás, co těch pět let na tohle CD čekáme, nás, co bedlivě sledujeme vývoje Českého kalendáře od jeho počátků, nás, co chodíme na koncerty. 

Každou recenzi si ráda přečtu, od toho jsou. A můj názor je ten, že kdyby Český kalendář obsahoval třeba 5 CD ve stejném duchu, budu o to šťastnější. Věřím, že to byl cíl pana Horáčka. Být inspirativní, vykouzlit úsměv i slzy dojetí. Nesmírně si ho vážím a těším se na další jakoukoli jeho tvorbu.

Horáček je určitě vzdělaný člověk,který se může bavit kreativním způsobem za své peníze. Mně ale všechny ty  šansony připadají strašlivě unylé.zdobné,nepřesvědčivé a plné  tlustého manýrismu.Nejstrašlivějším počinem tohoto člověka je potom tyátr KUDYKAM,kde je na každém čtverečním centimetru kilo kýče.Milejší je mi Trešňák,Křesťan a nakonec i Záviš .Kabaretní šansony Ljuby Hermanové nebo zakouřené písničky Evy Olmerové jsou pak chlouba tohoto žánru.V jistém ohledu je Horáček podoben Havlovi.Koupil si  pobyt v zajímavé .pro něho zábavné společnosti zpěváků,skladatelů a muzikantů. Tak jako Havlovi bylo příjemné trávit čas mezi herci a jinými divadelníky.

Problém je, že tvorba Michala Horáčka je notoricky a fatálně přeceňovaná. Slova Ondřeje Bezra o zdobném rukopisu a mnohomluvnosti lze s výraznou podsázkou rozšířit na celou tvorbu tohoto pozoruhodného autora. Pozoruhodného z mého pohledu pro mimořádnou schopnost zakrýt prázdnotu, exhibicionismus a opájení se krasoslovněním. Ve kterýchžto aspektech se tak krásně doplňoval s bývalým dvorním autorem jedné životní neustále opakované a ždímané melodie, Petrem Hapkou. Ale ti dva mají za sebou alespoň jeden podařený opus - Šaškové počmáraní, který slýcháme pravidelně v Manéži Bolka Polívky (která už vlastně není jeho, že).

Bez Petra Hapky je dnes Horáček jen marně bloudící postava, která tvoří jeden zoufalý opus za druhým. A evidentně neví, Kudykam.

Rád si dovoluji směrem k ikoně naší textařské školy a současnému mediálně nejvděčnějšímu básníku uvádět, že kdybych vyučoval skvěle maskovaný a tudíž esteticky velmi nebezpečný kýč, postavil bych prostě a jednoduše před studenty Michala Horáčka. 

Je zřejmé, že v době, kdy se na populární scéně pravidelně prosazují podobně obsažné a kvalitní texty jakými je Jaký si to uděláš, takový to máš, může Horáček působit oduševněle. Ale dejme si tu práci a vzpomeňme třeba přirozeně plynoucích, vtipných a hudebně i jazykově skvěle citlivých textů aktuálně vyznamenaného Jiřího Suchého. Před kterým by Horáčkovi měly rudnout uši studem. O pomyslném souboji Hapka - Šlitr ani nemluvě. 

Ondřej Bezr prokázal velkou dávku odvahy, když ve své recenzi udělil opusu magnum Michala Horáčka "pouhých" 60% v rubrice, kde jeho kolega kdejaké slátanině dává v klidu minimálně osmdesátku. 

Ale vůbec nejlepší by bylo nevěnovat takové tvorbě pozornost žádnou. Pak by snad skončila.