V množství kulturních projektů, hudebních i výtvarných, které máme možnost v Evropě a i v Česku v současné době sledovat, zazářil pro mě projekt "Zimní cesta" režiséra Jiřího Heřmana v barandovském ateliéru č.4 jako drahokam.
Pro nás, jako současné poutníky životem, byly zde provedeny, ve velmi slušné hlasové kvalitě, nádherné písně F.Schuberta. Zpěv byl umocněn syrovým prostředím ateliéru, jednoduchostí obrovské scény, světelnou produkcí i použitými rekvizitami a jejich symbolikou. Výborně zvládnuté herectví a pohyb na úrovni tanečního divadla, je další devizou tohoto projektu. Obdivuji tvůrce projektu pro jejich vhled do duše poutníka 19.stol., a schopnost převedení jeho citů, pocitů, nálad,atd., uměleckými prostředky do současné doby, kdy je možné se na lidské rovině ztotožnit s člověkem z 19. stol, s jeho utrpením, láskami a touhami.
Jsem vděčná za toto provedení, klasický písňový recitál, i se všemi hlasovými finesami, ale stojícími panáky,by mě rozhodně takto nenadchnul. P.O.Hučínovi děkuji za překlad básní. Trochu mě zamrzelo, že není také básníkem. Ale to je jen jediná malilinká "výtka", spíš povzdech a touha po dokonalosti, celému, s velkou pečlivostí připravenému, představení.
Scénu, ve velikosti nejméně dvou jevišť velkého divadla,se povedlo J.H. a protagonistům zvládnout s jistotou.
Insenace se hluboce dotkla mého srdce.
Dr.Drápelová nepřekročila stín hudební kritičky, a podle mého mínění, je absolutně neschopná zhodnotit projekt jako celek. Je třeba poděkovat Národnímu divadlu a Strunám podzimu, že takovému projektu daly prostor a prostředky.
