Jak se říká, sytý hladovému nevěří. Ten kdo něco podobného nezažil, tomu kdo zážitky má neuvěří. Kdo s tím nemám zkušenost...aspoň tu zvenčí, nechce věřit. Komu chybí empatie, ani nemůže pochopit čím si lidé kolikrát procházejí. Lidé, kteří si něčím podobným prošli se často stydí sami za sebe. Je to často psychicky velmi dlouhodobý proces, než to ti lidé ve vztahu sami k sobě vůbec přijmou a dokážou se s tím vyrovnat. Natož o tom veřejně mluvit. Ti co zde autorku kritizují, proč s tím přišla tak pozdě. Zkuste si někdy sednou a sepsat své sexuální zážitky. Všechny. Od první masturbace až do současnosti I třeba včetně svých sexuálních přání. Cokoliv se týká vás a sexu. A pak si představte, že to dáte vydavateli ať to pod vaším jménem vydá. A že si to přečte úplně každý z vašeho blízkého i širokého okolí. I lidi neznámí. A až si představíte, že tohle máte za sebou, představte si, že tam budete psát o sexu a znásilnění se svým otcem. Či jiným rodinným příslušníkem, to je jedno. A že si o tom bude číst a říkat celý svět. A že vám spousta lidí nebude věřit, protože si budou myslet, že vám jde jen o peníze. Že jste tak neschopná/ý, že je jinak vydělat neumíte. Že vás budou obviňovat, že na tom máte též svůj podíl. Jsou i lidi, co vás budou kvůli tomu urážet, nadávat vám. A ještě si uvědomte, že o člověku, který svou dceru (a ne zřejmě jen tu jednu) tak ponížil, se všude píšu jaký je to génius a skvělý člověk a profesionál. Není...vůbec není jednoduché se s tak intimními věcmi svěřovat veřejnosti. Každý je jiný, ale asi až když svůj život začneme rekapitulovat, možná najdeme sílu se toho co nás ve svědomí tíží zbavit. A propó...pokud by to dělala pro peníze, nač čekat tak dlouho?
