Program sice doznal určitých změn, protože kvůli onemocnění tenoristy nezazněla původně plánovaná Mahlerova Píseň o zemi, to však pátečnímu koncertu na kvalitě a působivosti rozhodně neubralo.
Na úvod zazněla symfonie D dur Jana Václava Huga Voříška, českého skladatele počátku 19. století, jenž se uplatňoval ve Vídni a jehož rukopis nezapře souznění s Beethovenem. Pod Gardinerovou taktovkou přešuměla s lehkostí a vypracovaností, kterou orchestr beze zbytku a pozorně přetlumočil.
O několik odstínů temnější náladu navodily Mahlerovy Písně o mrtvých dětech, cyklus na slova německého romantického básníka Fridricha Rückerta, který jednoduchými, a přitom emocionálně neobyčejně vypjatými prostředky zpracovává téma smrti malých dětí a žalu rodičů.
Podání v Praze dobře známé slovinsko-argentinské mezzosopranistky Bernardy Finkové (na Pražském jaru bude účinkovat v Dvořákově Svaté Ludmile) bylo famózní: dojímavé ve své prostotě a niternosti, s níž pěvkyně vystihla intimitu a ztišenou bolestnost tohoto cyklu. Orchestr spolupracoval s maximálním zaujetím.
Na závěr Gardiner opět projasnil vzduch Symfonií č. 5 Franze Schuberta, v níž mu jako celý večer stačilo gesto, pohyb, aby docílil nevídané plastičnosti, přesnosti a bujnosti tohoto prosvětleného opusu. Bylo skvělé pozorovat, že Česká filharmonie hraje naprosto precizně, je jedna duše s dirigentem, přesně reaguje na jeho pokyny a očividně ji vzájemné souznění baví.
Taková atmosféra se pak přenáší do hlediště a dostavuje se pocit výjimečné události. Gardiner se vrátí zase na podzim a provede opět Mahlera a k tomu ještě Dvořáka a Martinů. Lze se tedy už předem těšit na další svátek.
