Snímek, který přichází do českých kin, má jen přes osmdesát minut, nicméně každá z nich je nabitá výbušným očekáváním. Dva muži zde totiž hrají partii o přežití francouzské metropole, kterou Hitler nařídil vyhodit do povětří. Vše je připraveno, čeká se pouze na povel německého velitele okupované Paříže, jehož právě navštívil coby zástupce neutrální země švédský konzul. Nervou se, nekřičí, nezuří, nehrozí; jen vedou dialog – ale jaký!
Německo-francouzská koprodukce jako by tvořila symbolickou tečku za příběhem, který vypráví prostřednictvím dvou vynikajících herců, Andrého Dussolliera a Nielse Arestrupa. Noc z 24. na 25. srpna 1944 se pomalu rozednívá, spojenecká vojska se blíží k městu nad Seinou a německé velitelství se narychlo balí; chaos útěku má tempo i náladu bezmála velkofilmu.
Ovšem klíčové drama se vejde do jediné místnosti. S děsivě věcnou přesností se v ní vypočítává, co všechno je podminováno. Veškeré mosty s výjimkou jediného. Opera. Louvre. Notre Dame. Eiffelovka. Vítězný oblouk. Nádraží. Ví se přesně, kam až stoupne záplavová vlna, jak bude vypadat chlouba Francie dvacet minut po výbuchu.
To je okamžik, kdy jeden muž skládá hlavu do dlaní a druhý nepozorovaně vstupuje, opatřen lechtivou historkou o původním účelu tajného vchodu. Švéd nepřichází Němce zabít, může jeho plán změnit pouze slovem. Vede se tichá konverzace na úrovni, osudově napínavé i faktograficky zajímavé nokturno pro dva hlasy.
S lekcemi z morálky trochu ztrácí dech, ale kdykoli povadne, pomohou vnější podněty: poslové od Himmlera, bojůvky pod okny, pistole i prášky po ruce. Zkrátka takhle mohlo a mělo vypadat České století.
