Černobílý archiv pro otce zakladatele Christiana Diora, barvy pro současnost; tak rozčlenil režisér Frédéric Tcheng půdorys svého dokumentu Dior a já. Začíná nástupem nového uměleckého ředitele Rafa Simonse a končí módní přehlídkou jeho první kolekce pro legendární značku. Což by mohlo naznačovat, že film osloví pouze fanatiky trendů v oblékání a snoby, kteří by v konfekci nekoupili ani ponožky. Ale není tomu tak.
Jestli se vzkřísí ženská silueta 50. let a úzký černý oblek pro muže, sice nechá laika chladným a nový kreativní šéf, který se vyjadřuje ve frázích typu „umění mě inspiruje i uvolňuje“, mu bude právem pít krev, nicméně nenápadnou podstatu filmu tvoří každodennost. Běžný chod podniku, kde kazatelé módy hovoří vzletně o výzvě zavazujícího odkazu na cestě k modernosti, zatímco v dílnách bezejmenné švadleny uskutečňují jejich sny. Některé třicet čtyřicet let. Extravagantní návrháři přicházejí a odcházejí, pravé bohatství značky Dior zůstává.
Před kamerou se zaměstnanci chovají korektně, po Simonsově nástupním projevu zatleskají, snaží se vyhovět jeho představám, nicméně jednotné bílé pláště s logem firmy nosí hrdě kvůli jménu zakladatele. „Duch pana Diora je tady pořád,“ tvrdí lidé s nůžkami a nitěmi.
Ve dvou okamžicích, kdy se oba světy střetnou, je film nejzajímavější. Jednak za situace, kdy výrobně drhne Simonsův nápad potisknout látky podle obrazů, jednak při první zkoušce modelů, na níž chybí vedoucí dílny. Odvolali ji totiž do New Yorku za důležitou zákaznicí, která u Diora utrácí statisíce eur za rok.
Tvorba versus obchod
Simons soptí, nervy tečou a propukne hádka, co je víc: osobní tvůrčí ambice, či obchod, který všechny živí. Ostatně Simonsovi pak na jeho přehlídku vedení firmy schválí velice efektní, ale velice nákladnou výzdobu prostor květinami.
Bohužel Frédéric Tcheng, který stál i za kamerou dokumentu o jiné módní ikoně Valentinovi, pojal snímek jako reklamní portrét belgického návrháře. Simons sice prohlašuje, že se nechce porovnávat s Diorem, jenže přesně to dělá.
Sebevzhlíživost bez oponentury tak ubírá dokumentu body, které sbírá na odvrácené straně zářivých přehlídkových triumfů, z věcných ukázek běžného provozu dané profese. Aspoň tři poslouží za příklad.
Jedinými, kdo vzrušené zmatky kolem slavnostní premiéry kolekce berou klidně, trpně a nezúčastněně, jsou modelky. Jestliže se v černé verzi nestihne ušít, původně bílé sako se prostě přestříká barvou ve spreji. A porada o mediální publicitě zahrnuje pokyny, co se musí udělat, „aby nám dali deset stránek v Paris Match“. Velmi poučné.
