RECENZE: Body pro Diktátora sbírá hravá drzost, ale film pokulhává

Po hře na kazašského reportéra Borata a rakouského manekýna Bruna si komik Sacha Baron Cohen vymyslel další převlek. Coby vousatý tyran ze smyšlené ropné země se vydává do sídla OSN. A jeho žerty baví, i když prvky příběhu si vypůjčil.

Nádherně nekorektní, rozplývají se fanoušci snímku, který pozítří ovládne česká kina. Mají pravdu. Jestli se nekorektnost vykládá jako nesprávné či neslušné jednání odporující společenským normám, pak je Diktátor jejím apoštolem.
Jenže nekorektnost ještě neznamená dokonalost.

Diktátor

60 %

USA, 2012, 80 min.

Režie: Larry Charles.

Hrají: Sascha Baron Cohen, Aasif Mandvi, Anna Farisová, Ben Kingsley, Megan Foxová.

Streamovací služby: Netflix

Kinobox: 75 %

IMDb: 6.4

Navíc děl stavějících pouze na hravé drzosti přibývá, takže jen provokací už Sacha Baron Cohen neohromí. A konečně pro většinu z nich včetně Diktátora platí, že film jako celek za jednotlivými gagy pokulhává.

Že bude komik zase zlobit, napoví již úvodním věnováním památce Kim Čong-ila. V půvabném "dokumentárním" sestřihu pak načrtne portrét svého usměvavého krutovládce počínaje dětstvím a konče jeho sportovními úspěchy na poli posetém mrtvolami poražených.

Ovšem televizní ráz vyprávění si snímek Cohenova dvorního režiséra Larryho Charlese drží i poté, co si přestane hrát na obrazovku. Stejně jako minule snímá kamera sled estrádních čísel poslepovaných do historky, přestože Diktátor nevypadá tak levně jako předešlé filmy: rozmáchl se k nákladnějším obrazům i hvězdám v čele s Benem Kingsleym v roli pobočníka.

Z filmu Diktátor

Originální skeče však obklopuje nepůvodní rámec. Používá princip dvojrole jako Chaplinův nedostižný Diktátor i dvojníků jako Lelíček ve službách Sherlocka Holmese; v objevování západní civilizace včetně žen se podobá Cestě do Ameriky s Eddiem Murphym a politickou satiru téhož ražení už vynalezl Woody Allen v díle Banáni.

Ale je třeba uznat, že právě na politické půdě dosahuje Cohenova nekorektnost na stupnici zábavnosti nejvýše. Z ohňostroje nápadů se o bronz dělí drsná počítačová hra na teroristy v olympijském Mnichově s poradnou mučicích nástrojů. Stříbro si vybojovaly mudrlantské postřehy mediálních komentátorů a zlato patří výbušné scénce o bin Ládinovi a 11. září.

Cohen je v nekorektnosti spravedlivý. Uráží zprava zleva od velkohubých demokratů po býložravé aktivisty, nelekne se ani záhrobní krádeže vousů, ani porodu s mobilem, což je příklad humoru hraničního, leč neodolatelného.

Takové chvíle šplhají až k sedmdesátiprocentní známce, jenže je střídá vata "nastavovacích" dialogů, třeba o herectví, a také okamžiky, kdy se za nekorektnost převléká obyčejný nevkus.

Dokud se jako monotónní kolovrátek točí kolem sexuálních radovánek hrdinů, dá se ještě snést. Ale pak přijdou chvíle, kdy se Cohen snaží dokázat, že lidské lejno padající na ulici z úrovně mrakodrapu má vyšší hodnotu než vyměšovací legrace v přízemí. A smázne si tak deset bodů.