Za dvaačtyřicet let Dienstbier prožil několik životů. Studoval žurnalistiku, v šedesátých letech byl rozhlasovým zpravodajem pro Dálný východ. Moderoval srpnové vysílání v roce 1968 v rozhlase, který ho pak poslal do Spojených států. Za normalizace byl propuštěn, podepsal Chartu 77, stal se jejím mluvčím, ocitl se ve vězení za činnost ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Byl předsedou redakční rady a komentátorem samizdatových Lidových novin. O tom všem se v knize Od snění k realitě dozvíme málo, téměř nic. Přestože práce nese podtitul Vzpomínky z let 1989-1999, těžiště leží ve zhruba dvouapůlletém období od prosince 1989 do června 1992, kdy autor byl československým ministrem zahraničí v kabinetech Mariána Čalfy.
Celé toto období je vylíčeno s důkladností a zasvěceností, které z knihy činí mimořádný historický pramen. Kdo se zajímá, jak z Československa odešla sovětská vojska a jak náš stát nastoupil cestu k evropské integraci, se bez Dienstbierových memoárů neobejde. V tomto smyslu nejvíce odpovídá svému názvu - je to i z hlediska autorova osobního vývoje opravdu především cesta od samizdatového Snění o Evropě, v němž Dienstbier překonával svůj odpor k NATO, až k Janajevově puči z roku 1991, kdy opět zavanul mráz z Kremlu a realita byla zřejmá. V těchto pasážích je autor podle svého zvyku velmi upřímný, nic podstatného tu nechybí. Dienstbier si musel vést dobrý deník nebo mít k dispozici dokonalou databázi či snad obojí. Vedle precizních rozborů dokumentů tu najdeme i zajímavé portréty jeho protihráčů, například náměstka amerického ministra zahraničí Eagleburgera, sovětského Zaminira Bessměrtnycha i řady dalších. Diplomata Dienstbiera střídá Dienstbier novinář ve chvílích, kdy ho "jímá závrať nad záhadou lidských duší".
Kupodivu nejméně přesvědčivý je pisatel tam, kde chce nejvíce přesvědčit - tedy v kapitolách věnovaných Balkánu a jugoslávské krizi. V partii o situaci v Bosně v letech 1992 až 1995 píše: "Za hlavní viníky byli označeni Srbové, i když zločiny páchali příslušníci všech etnických skupin." Vyšetřovací komise OSN toto rovnítko rozhodně odmítla. Dospěla jednoznačně k názoru, že nelze srovnávat systematické, centrálně řízené běsnění srbské soldatesky v čele s generálem Mladičem (masakry v Srebrenici a Tuzle, koncentrační tábor Omarska) s jistě odsouzeníhodnými, nicméně ne takto systematickými zločiny některých chorvatských či bosenských velitelů. Autor rovněž opomíjí skutečnost, že exodus Srbů z Krajiny organizovala sama bělehradská vláda, která chtěla uprchlíky poslat do Kosova. Ti měli naštěstí více rozumu a odmítli, protože se už nechtěli podruhé stěhovat. Při líčení situace v Kosovu před rokem 1999, kterou vidí v příliš růžových barvách, Dienstbier opomíjí krvavé potlačení bouří v roce 1989 po zrušení autonomie - padlo mu za oběť několik desítek lidí.
Je mi trochu líto, že se vedle diplomata a novináře téměř vůbec neobjevuje v knize Jiří Dienstbier jako politik. Čtenáře by jistě zajímalo, proč se Václavu Klausovi po rozpadu Občanského fóra podařilo tak snadno převést na svou stranu většinu členů a odsoudit Občanské hnutí do role statisty. Chtěl by asi také vědět, proč se později svobodní demokraté pouštěli do jepičích koalic. Proč se Jiří Dienstbier, který díky své zásadovosti, vzdělání, výřečnosti i šarmu patřil k našim nejoblíbenějším politikům, nikdy neprosadil ve verdiktu volebních uren?
Pokud neztratil chuť k psaní, máme se ještě na co těšit.
Jiří Dienstbier: Od snění k realitě. Vzpomínky z let 1989-1999. Editor Tomáš Vrba. Obrazový doprovod ČTK a rodinný archiv Jiřího Dienstbiera a Vladimíra Mlynáře. 445 stran, náklad neuveden, cena 295 korun.
