Kdo viděl jednu z nejpopulárnějších představitelek jazzu včera poprvé, oněměl úžasem. Kdo měl tu čest již před pěti lety, jen se utvrdil v tom, že Krall patří k naprosto jiné lize muzikantů.
Dávno dopředu vyprodaný sál Kongresového centra Kanaďanku hltal, přičemž mu bylo jedno, co svůdná blondýnka se svým eroticky nakřáplým hlasem zrovna zpívá. Vyjmenovávat skladby, jež ten večer zazněly, a třídit do škatulek "novinky z aktuálního alba" (Krall přijela představit nahrávku Quiet Nights) a "hitovky", je naprostý nonsens.
Opravdu je nutné psát, že v klasické Let´s Fall In Love jí prsty po klaviatuře běhají s mrazivou dokonalostí. Že by kvůli jejímu podání skladby I´ve Grown Accustomed To His Face, věnované manželu Elvisi Costellovi, muži zabíjeli. A že v titulní Quiet Nights se dá žárlit nejen na její bezchybný prstoklad a milimetrově přesnou intonaci, ale i na lokny, které jí svůdně padají do tváře.
Diana Krall je přízrak. Bojíte se ho dotknout, aby nikdy nezmizel. Když se jí po jazyku převalují slova známých melodií, přejete si, aby je už nikdo nikdo nezpíval jinak, protože to líp nebude ani umět. Její prsty neznají omyl, její hlas neuhne ani v melodii ani v rytmu.
Krall Babicovy „dobroty“ nenabízíČtěte recenzi alba Quiet Nights |
Jazz, v jejím podání klidně zaměnitelný za retro-pop, dostává nový rozměr. I díky brilantním kolegům, kteří s ní dýchají do posledních vteřin precizně secvičených "fadeoutů".
Psát o něčem, co je téměř dokonalé, je těžké. Sebekvětnatější souvětí by nedokázalo ani z desetiny zachytit pocit spojený s živým vystoupením Diany Krall. Takže když dojde na procenta, stovka se nabízí bez debat. Dávat míň jen proto, že nezahrála víc vlastních věcí nebo že se ani po ovacích vestoje vrátila na pódium jen jednou? Proboha proč...
