RECENZE: Jeptišky pod gilotinou. V Metropolitní ožily hrůzy revoluce

Ne všechny kinopřenosy z Metropolitní opery jsou skutečným zážitkem. Ovšem inscenace opery Dialogy karmelitek, která letošní sezonu projekcí uzavřela, patří k těm, kvůli nimž stojí za to chodit na operu - třeba i do kina.

Opera francouzského skladatele Francise Poulenca, která měla světovou premiéru roku 1957 v milánské La Scale, se odehrává v době Francouzské revoluce, nicméně na rozdíl třeba od opery Andrea Chénier od Umberta Giordana v ní není rozvinutý žádný milostný příběh.

Jde spíše o studii lidského strachu, která je vykreslena jemnými, přesto působivými hudebními prostředky, takže z díla vyzařuje napětí, vtahující diváka tím víc, čím neodvratněji se hrůzy revolučního teroru přibližují k hrdinkám.

Jako předlohu skladatel využil divadelní hru francouzského dramatika Georgese Bernanose, jenž zase čerpal z románu německé spisovatelky Gertrudy von Le Fort Die Letzte am Schaffot (Poslední na popravišti).

Francis Poulenc: Dialogy karmelitek

90 %

Dirigent: Yannick Nézet-Séguin

Režie: John Dexter

Přímý přenos z Metropolitní opery, CineStar Anděl, Praha 11. května 2019

Děj vychází ze skutečných událostí v klášteře v Compiègne, kde byla za Francouzské revoluce skupina karmelitánek obviněna ze spiknutí a popravena. Za jeho zdi se uchýlí chorobně bázlivá aristokratka Blanche de la Force, jež se bojí života i smrti, ale záhy poznává, že i jeptišky prožívají pochyby.

Teprve v samém závěru najde v sobě sílu a dobrovolně podstoupí s ostatními karmelitánkami mučednickou smrt. Z hudebního ztvárnění této scény při každém poslechu mrazí - jeptišky za zpěvu Salve Regina vystupují na popraviště a umírají pod svištícím nožem gilotiny.

Inscenace Johna Dextera je na repertoáru Metropolitní opery už od sedmdesátých let, ale dodnes je ukázkou toho, jak se dá pracovat s úspornými prostředky a náznaky (včetně scény popravy, v níž se gilotina na jevišti ani neobjeví), jak využít jednoduchou, ale o to výstižnější symboliku. Stačí scéna ve tvaru kříže, mříž, pár rekvizit a je tu prostor, který mohla dokonale využít skupina pěvkyň, z nichž každá je velkou hereckou i pěveckou individualitou.

Na prvním místě proslulá finská sopranistka Karita Mattila, známá i z mnoha janáčkovských rolí: tentokrát svůj mocný dramatický hlas, charisma a temperament vložila do ztvárnění staré převorky, umírající přirozenou smrtí ještě před osudovými událostmi, jež postihnou klášter. Takhle uvěřitelné umírání, provázené utrpením a hrůzou se na operním jevišti jen tak nevidí...

Mezzosopranistka Isabel Leonardová byla jemnou, váhající aristokratkou Blanche, jejíž měkký a klidný sametový hlas byl kontrastem k další mladé řeholnici, prosté dívce jménem Constance, kterou sladkým sopránkem a s dívčí vervou zpívala Erin Morley.

Sopranistka Adrianne Pieczonka jako nová převorka Madam Lidoine zpívala a hrála s impozantní důstojností tváří v tvář revolučním pomahačům i gilotině a neztrácející vlídnost ani v posledních hodinách života. A Karen Cargillová jako Matka Marie, vybavena bohatým barevným mezzospránem, byla zase jiný typ - nejtvrdší a nejvíce odevzdaná představám o mučednické smrti.

Mužské postavy jsou v této opeře vedlejší, přesto si nešlo nezapamatovat tenoristu s lehkým pružným hlasem Davida Portilla v úloze rytíře de la Force, snažícím se před útěkem z Francie svou sestru přimět k odchodu z kláštera. Dirigent Yannick Nézet-Séguin, jenž dokončil první sezonu ve funkci hudebního ředitele Metropolitní opery, z opery vytěžil dramatickou sílu, kterou si člověk s touto operou přes všechny její kvality ani nespojuje.

Další sezonu kinopřenosů zahájí 12. října Pucciniho Turandot. V nabídce bude mimo jiné i Gershwinova Porgy a Bess, Akhnaten od Phila Glasse, Bergův Vojcek nebo Wagnerův Bludný Holanďan.