Před tazatelem stál nesnadný úkol, poněvadž Pekárková je v devadesátých letech vděčný objekt žurnalistů. Českým médiím poskytla množství rozhovorů a novináře vždy přinejmenším stejně jako momentálně vycházející próza - postupně to byly romány Péra a perutě, Kulatý svět, Dej mi ty prachy, Gang zjizvených - zajímala cesta ke "zlatému hřebu" emigrace, do níž spisovatelka v pětaosmdesátém odešla: totiž taxikaření v New Yorku. Ševela se nesnažil o originalitu, netrápil se tím, co se o prozaičce porůznu již objevilo a vzal "to" celé ještě jednou, pěkně od začátku, od dětství až po autorčinu osobní situaci v roce 1998. Udělal dobře. Už bezmála notoricky známé taxikářské příhody Pekárkové v knize-interview pozbyly punc žurnálové prvoplánové dráždivosti a "zajímavosti". Zde jsou logickou součástí jednoho zvláštního životního příběhu, sděleny poklidným tónem jako vše ostatní - včetně dobrodružného útěku z komunistické vlasti či otevřenému přiznání se k bisexualitě nebo nechuti k mateřství. A tím, že vybylo místo na podrobnosti a okolnosti "exotických" událostí, jsou realisticky uzemněny; vždy je to chleba o dvou kůrkách. K tomu rovněž přispívá otevřený, pochybující konec interview, kdy spisovatelka, žijící poslední dva roky v Praze, ve stálém partnerském vztahu, stručně bilancuje: není si jistá tím, co dokázala, a netuší, jak dlouho ji nynější "skoro nuda, ale ohromně spokojená nuda" vydrží, protože "ze všeho nejvíc mě láká žít tak, jak jsem žila až dosud", což okolí považuje za styl "značně neodpovědný".
Vladimír Ševela interview vedl k co největší čtivosti, vystavěl je jako chronologické vyprávění rozdělené do devíti kapitol. Otázky i odpovědi jsou krátké, nekomplikované, svým rytmem uchovávají pel živého dialogu, mluvené řeči; jazykově jde o citlivou kombinaci češtiny spisovné, hovorové, někdy i vulgární ("Odjakživa jsem byla děvče od rány," nepřehání spisovatelka). Jestliže jsem životní osud Ivy Pekárkové označil za zvláštní, pak nikoli pro dobrodružnost jejího počínání, nýbrž pro neurčitost a neuchopitelnost motivace: "dovnitř" své povahy Ševelu nepustila a své drsnější libůstky prozaička sděluje oklikou, mezi řečí, v oparu lehké bagatelizace. V rozhovoru chybí "Proč?" - tázání se obou stran, kde mohou být jádro a motor tvrdě nezávislého konání protagonistky. Profesionální analytici lidské psychiky v knize možná najdou výživný materiál pro interpretace, pro ostatní čtenáře interview zůstává poněkud nedořečeným sledem příhod.
Iva Pekárková: Můj život patří mně. Rozmlouval Vladimír Ševela. Melantrich, Praha 1998, 160 stran, náklad a cena neuvedeny.
Vladimír Ševela interview vedl k co největší čtivosti, vystavěl je jako chronologické vyprávění rozdělené do devíti kapitol. Otázky i odpovědi jsou krátké, nekomplikované, svým rytmem uchovávají pel živého dialogu, mluvené řeči; jazykově jde o citlivou kombinaci češtiny spisovné, hovorové, někdy i vulgární ("Odjakživa jsem byla děvče od rány," nepřehání spisovatelka). Jestliže jsem životní osud Ivy Pekárkové označil za zvláštní, pak nikoli pro dobrodružnost jejího počínání, nýbrž pro neurčitost a neuchopitelnost motivace: "dovnitř" své povahy Ševelu nepustila a své drsnější libůstky prozaička sděluje oklikou, mezi řečí, v oparu lehké bagatelizace. V rozhovoru chybí "Proč?" - tázání se obou stran, kde mohou být jádro a motor tvrdě nezávislého konání protagonistky. Profesionální analytici lidské psychiky v knize možná najdou výživný materiál pro interpretace, pro ostatní čtenáře interview zůstává poněkud nedořečeným sledem příhod.
Iva Pekárková: Můj život patří mně. Rozmlouval Vladimír Ševela. Melantrich, Praha 1998, 160 stran, náklad a cena neuvedeny.
