Tak začíná česko-německý dokument Ghetto No 1, který v mnoha ohledech, i když nikoli ve všech, překračuje běžné pokusy, jak s kamerou „řešit romskou otázku“.
Zaprvé jeho autor Ivan Pokorný nic „neřeší“ a ani to nezamýšlel. I jeho vypravěčský komentář je vyloženě autorský, formou velmi osobní, ale volbou výrazů jako „pulzující útroby ghetta“ zároveň občas až nadmíru literární.
To nebývá u zdejších dokumentů zvykem stejně jako jiná Pokorného specialita, osvěžující obrazové „hračičky“ včetně animovaných prvků či metody, jež zpovídané lidi „naklíčuje“ do obrazů kraje. Obsah se hned vnímá jinak než z úst „mluvících hlav“ u stolu.
Nicméně nejsilnější sdělení beze všech technologických ozdůbek přinášejí chanovské děti – a leckdy sta čí jen střípky jako výraz přistiženého záškoláka, kterého prý bolí hlava. Nebo kratičký rozhovor: Máš nějaké plány? – Ne. A co chceš dělat celý život? – Být doma.
Tam, kde se točí kolem rodiny a školy, vzdělání a snů, vzdaluje se film lacinému kolovrátkovému modelu sociální publicistiky. Je snadné nasnímat plesnivé zdi a nářek matek, že podpora nestačí; ale Ghetto No 1 třeba hledá bod změny od dob, kdy na Mostecku vydělával romský dělník víc než vysokoškolák.
A v nejzajímavější pasáži vypráví učitelka, že zájem romských dětí i rodičů o školu se zlomí vždy od čtvrté třídy, kde narazí na svůj strop. Proč, to neví, ale ukazuje tak nevšední směr, jímž film mohl pátrat.
Bohužel to neučinil, z již zdůvěrnělého mikroskopického vzorku jménem Chanov uhýbá na omletou cestu politických souvislostí, k výrokům poslanců či zmocněnců a k vesnici Lety, kde stojí vepřín na místě někdejšího pracovního tábora. Snad šlo o jistou úlitbu německým partnerům projektu, neboť Lety už mají punc mezinárodní aféry, nicméně film tady ztrácí body.
Vyprchává z něj osobní tón a blízkost doteku s Chanovem marně nahrazují další témata, nutně zachycená jen zběžně, třeba lichva či sterilizace žen. Ale jakmile se vrátí Chanov s obrazem údajné „americké výchovy“, snímek opět ožije. Je dobře, že cituje i kontroverzní teorie či citlivé výroky typu „zvýšená porodnost jako výrobní prostředek“, nad všemi mudrci však vyhrávají děti, malé smutné hvězdy Ghetta No 1.
Už kvůli nim zůstane v člověku pocit nedokončenosti. Ano, Pokorný říkal: „Nechci obžalovávat – nevím koho, nepředkládám osvícené recepty – pochybuji, že existují.“ To splnil; přesto se vnucuje obava, zda úvahová zpráva o hrozbě za oponou postačí.
Ghetto No 1
ČR-Německo, námět, scénář, režie, kamera a zvuk Ivan Pokorný, české znění i titulky, 91 minut.
Hodnocení MF DNES: 60%
