Čečenská žena míjí ruský obrněný transportér, v pozadí zničený prezidentský...

Čečenská žena míjí ruský obrněný transportér, v pozadí zničený prezidentský palác v Grozném (únor 1996). | foto: Profimedia.cz

RECENZE: Ta stará děvka, státní bezpečnost, chcípla, věřil po pádu SSSR

  • 10
Vyšly dvě knihy, které líčí vystřízlivění Rusů z euforie po pádu SSSR a následná divoká devadesátá léta. Sergej Lebeděv i Michail Ševeljov se do své země pustili bez okolků.

Srpen 1991 znamenal definitivní konec SSSR. Pár měsíců po zhroucení protigorbačovského puče se kolos rozpadl. A zejména mezi mladými lidmi zavládla naděje, že bude líp. Jenže netušili, co je čeká: kolaps ekonomiky v půli 90. let, čečenské války, ukrajinská krize, privatizace se vše ovládající korupcí, která menšině vynesla miliardy a jiné ožebračila. Pád ruských nadějí skvěle líčí dvě knihy, jež se objevily na našem trhu. Řada krajanů za ně jejich autory Sergeje Lebeděva a Michaila Ševeljova pravděpodobně milovat nebude.

Děti srpna 80 %
„Ta stará děvka, státní bezpečnost, chcípla! Už nade mnou nemá moc, nemá moc nad nikým,“ věří hrdina Lebeděvova románu Děti srpna, nazývaný Hledač. Najde si totiž zvláštní zdroj obživy: najímají si ho lidé, jejichž příbuzní zmizeli ve vyhnanství nebo v gulagu, aby našel jejich stopy nebo alespoň hrob. Objevuje pozůstatky hrůz minulosti i zvěrstva soudobá, třeba otrockou kolonii tuláků a psů na severu v Karélii nebo márnici na jihu v Rostově, plnou kusů lidských těl, obětí bojů v Čečensku. A také zjišťuje, že ta stará děvka má úspěšnou následovnici.

Hledačovo pátrání na objednávku se proplétá s jeho soukromým výzkumem spletitých osudů vlastní rodiny, díky němuž autor proniká do tragických sovětských dějin.

Mladý muž, stejně jako ostatní „děti srpna“, záhy ztrácí iluze. Ani láska k záhadné Anně, dceři advokáta údajně zmizelého kdesi v Čečensku, mu nepřináší štěstí. Lebeděv nemá sklon lakovat na růžovo cokoliv, ani minulost, ani dnešek.

Jeho fascinující, perfektně vystavěný román Děti srpna, který v překladu Libora Dvořáka vydalo nakladatelství Pistorius & Olšanská, místy osciluje na pomezí politické detektivky a je trpký jak nezralé trnky. Trpký jako tolik ruských osudů.

Nejsem Rus 80 %
Ještě výrazněji se čečenské války podepsaly na osudu Vadika Seregina, který se skupinou kompliců obsadil kostel plný lidí v městečku Nikolském nedaleko Moskvy. Vyžádá si vyjednavače, novináře Pavla Volodina, který ho s kolegou kdysi osvobodil z čečenského zajetí. Pavel je vypravěčem Ševeljovovy novely Nejsem Rus a jeho prostřednictvím vstupujeme nejen do ruských dějin posledního čtvrtstoletí, ale i do problémů ruské žurnalistiky a jejího ústupu od nezávislosti.

Text, nepostrádající navzdory pochmurnému obsahu až bizarní humor, je otázkou po vině. Po vině za to, že nové Rusko nesplnilo očekávání „dětí srpna“, že kvůli jeho politice umírají lidé nejen v Čečensku a na Ukrajině.

Přitom čečenské předáky nijak neadoruje, líčí je se stejnou ironií jako zástupce různých ruských institucí, kteří se sjeli do Nikolského a nevědí, co mají s teroristy dělat. Vadik toho moc nechce, nebylo by fér jeho požadavek prozradit, ale když mu není vyhověno, reaguje kategoricky: „Já nejsem Rus. Byl jsem. Ale už nechci. Moje národnost je teď – Nerus.“

Jakub Šedivý, překladatel knihy vydané v nakladatelství Prostor, cituje v doslovu úvahu, kterou mu v rozhovoru předestřel Ševejlov: Rusové by se měli kát, nejen za Čečensko či Donbas, ale i za Budapešť, Prahu, Afghánistán – jako to už sedmdesát let dělají Němci. Ale to je asi marná naděje.