"Studuji odbornou literaturu a hledám v archivech původní prameny, ale zpracovávám je způsobem odpovídajícím tomu, co dělám," dodává.
Zprvu psal pod pseudonymem detektivní povídky. U detektivního žánru zůstal a v řadě Hříšní lidé Království českého líčí zločiny, které se udály za vlády Přemysla Otakara II.
Ze svých děl si nejvíce cení historické fresky Mezi tiárou a orlicí o prvním českém králi Vratislavovi, na které pracoval pět let a využíval v ní dostupných pramenů.
První příběhy jste podepisoval pseudonymem. Obával jste se reakcí kolegů?
Byl jsem mladý a myslel jsem si, že bych poskvrnil něco tak vznešeného, jako je věda, kdybych psal také povídky. Dnes samozřejmě vím, že to byl nesmysl. A kromě toho jsem zvolil pseudonym Alenský, protože má žena se jmenuje Alena a vždycky mi byla inspirací. Tím pseudonymem jsem jí chtěl tak trochu poděkovat.
Jak svévolně nakládáte s fakty?
Problém není ani tak ve věrohodnosti faktů jako v tom, jaká vybrat, aby byla pro čtenáře zajímavá a srozumitelná - nepíšete učebnici. Fakta by neměla příběh deformovat, ale na druhou stranu je nesmíte znásilňovat. Všechno záleží na citu a na zkušenostech autora. V principu by měla fakta autorovi pomáhat příběh vytvořit.
Proč zasazujete své historické detektivky právě do poloviny 13. století - doby, z níž není příliš dochovaných informací o zločinech? Není snadnější psát o 15. a 16. století, kdy se objevují první protokoly s výslechy zločinců, které mohou být větší inspirací?
Psal jsem detektivní povídky také z doby renesance, má divadelní hra Ještě že nejsem kat se odehrává v době Rudolfa II., román Mezi tiárou a orlicí je zase o králi Vratislavovi I. Nejsem tedy fixovaný jen na Přemysla Otakara II. Ale přiznávám, že tahle doba je mi blízká. Možná jsem byl v minulém životě rytířem. Co se týká dochovaných pramenů, máte pravdu - až do husitských válek se toho zachovalo žalostně málo. K tomu, abych mohl psát romány, to však určitě stačí. Čím hlouběji saháte do minulosti, tím méně je pramenů. A přece se píší romány o dávné minulosti - třeba Lovci mamutů Eduarda Štorcha...
Říkáte, že se na středověk nelze dívat psychologií současnosti. V čem se lišily hodnoty, myšlení a jednání tehdejších lidí?
Ve středověku žili lidé na hranici bídy. Stačila nepřízeň počasí, ničivé tažení vojska, morová rána a člověk mohl přijít o všechno, co celý život v potu tváře budoval. Aby se lidé uživili, pracovali těžce od rána do noci. Co si neudělali, to neměli. Bez ohledu na únavu, špatné počasí, hlad. V téhle době byl muž skutečným chlapem a žena byla ženou. Nikdo nedostal nic zadarmo. To samozřejmě ovlivnilo hodnoty společnosti. A přes spoustu krutostí, které tahle doba nesla, jsem jistý, že lidé tehdy byli mnohem lidštější. To, co je obklopovalo, přinášelo jiný pohled na hodnoty života. I v zajetí bídy se lidé smáli, milovali, tvořili. Žili plnohodnotný život a možná byli šťastnější, než jsme dneska my.
Odkud čerpáte postřehy o světském životě? Prameny sledují hlavně život politický a církevní.
Dochovaly se náhodné zmínky v písemných pramenech, archeologové provádějí rozsáhlé vykopávky středověkých lokalit, vznikly moderní studie francouzských a německých historiků. Kulturní antropologie běžně používá metodu analogie. Jejím východiskem je teorie, že za přibližně stejných podmínek se lidé chovají zhruba stejně, i když žijí na různých místech země. V historii tuhle myšlenku prosazovali v 19. století němečtí historici kultury. Jejich metodu "vciťování" však zcela zlikvidoval směr vědeckého pozitivismu založený na představě, že historii není třeba vykládat, stačí přesně citovat prameny. I když současná česká historie stále zastává zásady pozitivismu, já jako spisovatel si mohu dovolit používat i metody subjektivní.
Jeden z vašich románů se dotýká i adventu. Jak vlastně vypadal středověký advent?
Advent je jedním z nejstarších křesťanských svátků. Poprvé se slavil již ve čtvrtém století na území dnešní Francie a Španělska, v šestém století v Římě, ve 12. a 13. století už v celé křesťanské Evropě. Právě na něm je krásně vidět, jak obrovský byl ve středověku rozdíl mezi postoji církve a životem lidí. Teologové se snažili vytvořit z adventu období půstu, kdy se měli věřící modlit a očekávat svátek narození Krista. Ale obyčejní lidé celý rok pracovali a prosinec byl obdobím, kdy ležela pole pod příkrovem sněhu. Lidé se chtěli v době volna bavit. A tak byl středověký advent spíše přehlídkou nevázaného pobavení, provázeného průvody masek, tancem a stoly plnými jídla a pití. A také rozverných zábav, veselých, často i velice necudných.
Co patřilo k oslavě středověkých Vánoc?
Středověké Vánoce se nijak nevymykaly z rázu adventu. Teprve v 18. století se oslava Vánoc mění v rodinnou slavnost, klidnou, pokornou, zbožnou a postní. Jan z Holešova, mnich benediktinského kláštera, popsal ve druhé polovině 14. století Štědrý den v Praze. Lidé si dávali dárky, pekli vánočky, společně večeřeli a navštěvovali kostel. Ale toho, co kritizoval, bylo mnohem více. Kromě zábavy a obžerství píše o pověrách, věštění a pohanské magii.
A kolik vánočních obyčejů přežilo do dnešní doby?
V různých zlomcích se objevují některé staré pověry při vánočním věštění, ale jinak nemají dnešní atributy Vánoc se středověkem nic společného. Bylo by to na dlouhé vyprávění, protože každá věc má svou historii, ale vánoční stromek, betlém, vánoční kapr, to vše jsou věci poměrně mladé.
Jaké dává středověká česká historie poučení pro dnešek?
Bylo by toho určitě hodně, v čem bychom se od našich předků mohli učit. Ale to hlavní by snad byl přístup k životu, na který se dneska tak trochu pozapomnělo. Člověk by se měl o sebe umět postarat vždycky sám. Rvát se s osudem, nepřízní světa, silou přírody, bolestí a vším tím, co lidstvo od pravěku sužuje. Spoléhat se na to, že se o člověka budou starat jiní, je ponižující. Pohodlí je odměna, nikoli něco, nač máme nárok. Lidé by si měli vážit života, právě proto, že je tak křehký. Měli by se častěji ptát svého svědomí. Možná je to naivní představa, ale krása života není v pohodlí a jistotě z rukou jiných, ale v každodenní dřině pro lepší budoucnost svou, své rodiny i celého národa.
 Historik a spisovatel Vlastimil Vondruška |
