Konvičkovy obrazy by si na stěnu pověsil jen omezený okruh lidí. Nemají rámy, z krajů plandají otřepané rohy napnutých pláten, i jejich obsah vypadá neuspořádaně a vlastně nepříjemně. Skoro jako mimovolné kresby, jimiž zaplňujeme okraje poznámkových bloků. Dojem utvrzuje původní, barvou nepokryté plátno, které ve velkých plochách prosvítá pod tahy štětcem. Tyto změti na sebe berou podobu přízraků, třeba nůžkaře či vraha mátožně se ploužícího tušeným městem. Zdánlivá nahodilost a nečistota obrazů nevadí, naopak: k tématu se svou neurvalostí přesně hodí. Horší je to s příliš nekritickým výběrem kurátora Richarda Druryho, jenž ponechal i překrývající se varianty téhož.
Bezhlavý jezdec Ján Mančuška (1972) si deprese nepřipouští. V zimě v Českých Budějovicích vystavoval veselé kutilské instalace s názvem Nerada chodím na záchod někde jinde než tady. V pražské MXM sanitární tematiku opustil a výstavku v podobě kašírovaného bytečku pojmenoval Já. Na zdi jsou gumičky a provázky natažené mezi zatlučenými hřebíky, jež vymezují obrysy poněkud infantilního kutlochu - včetně stolku s květinovou výzdobou. Vedle pak Mančuška pověsil šest kreseb na skle, na něž zaznamenal popis svých drobných performancí. Například u nákresu ruky mačkající tlačítko videa a kusu tváře s divným předmětem v ústech napsal: „Vylil jsem kapky proti kašli do umyvadla, víčko z lahvičky jsem si dal mezi zuby a na videu jsem zapnul PORNO." Podobně trefená je celá Mánčuškova tvorba: primitivní, dětinská, přesto interesantní.
Nicméně o několik příček pozoruhodnější osobností je o několik generací starší Vojmír Vokolek (1910). Od konce padesátých do začátku osmdesátých let vyzdobil přes desítku kostelů a kaplí sakrálními freskami. To samo o sobě byla ve své době pozoruhodná záležitost. Podobu biblických postav i jejich prostředí Vokolek navíc přizpůsobil tehdejší socialistické současnosti a tímto zcivilněním církevní tematiky předběhl jak závěry Druhého vatikánského koncilu, tak tendence, které se ve výtvarném umění prosadily až o mnoho let později. V klatovské Galerii U bílého jednorožce Vokolek ukazuje své pozdější sochy, kterými se se "zakázkovým" sakrálním uměním bohužel nadobro rozloučil. Nicméně jeho rustikální pagody a jiné útvary složené ze dřeva a kamenů jsou opět pouze jiným ztvárněním evangelijního poselství. Stačí si přečíst názvy: Chleby a ryby, Vzkříšení, Beran, Izrael. Škoda, že Vokolek tvořil převážně v době, kdy ani z církevních kruhů nemohl čekat větší vstřícnost ke svému dílu.
