Kde je revoluce? pějí Depeche Mode v singlu uvádějícím jejich nejnovější desku Spirit. Středeční pražský koncert ukázal, že v synthpopovém království někde hodně daleko. Zpěvák Dave Gahan sedí pevně na svém trůně a svým poddaným v černém dál vládne - je jedno, zda se u toho zrovna kroutí v tradičních lascivních pózách, jen tak před mikrofonem olizuje svůj knír sňatkového podvodníka či si za zvuku heroinového vyznání Barrel of a Gun svléká sako a ukazuje tetování.
Před tisíce diváků v pražském Edenu nastoupila britská kapela přesně v slibovaných 19:45, úvodní projekce s pochodujícíma nohama připomněla vizuál nejnovějšího alba; však se také zahajovalo jeho první skladbou Going Backwards.
Kritické hlasy, zda bude z novinky vůbec co brát, umlčela kapela okamžitě, po Going Backwards hned přišla úderná So Much Love, později večer následovaly bluesová Poison Heart a samozřejmě v úvodu zmíněná Where’s the Revolution.
K nejlepším momentům večera však z nového materiálu přispěla kapela z britského Basildonu pomalou Cover Me, do nadoblačných výšin song hnala projekce ukazující Gahana jako nablyštěného astronauta nastupujícího do rakety a mířícího ke hvězdám. V kontextu několikaminutového instrumentálního finále nabídli Depeche Mode svým fanouškům skutečně kosmický zážitek.
Projekce nenuceně zpříjemňovaly hudební prožitek, píseň Wrong doplnil motiv rádiových vln snad v narážce na Joy Division, Enjoy the Silence pak překvapivě statické záběry na různě nasvícená domácí zvířata.
Koncert provázela přísná bezpečnostní opatření:
Z novějších alb zazněla A Pain That I’m Used To ve zvláštní discoverzi, temnou desku Ultra reprezentovala vedle Barrel of a Gun ještě balada Home, kterou Martin Gore podal bezchybně ve své tradiční pěvecké vsuvce. (Zde je i přes vděčné reakce některých fanoušků dlužno dodat, že jeden song v Goreově podání na koncert by asi stačil.) V přídavcích dále potěšila coververze Bowieho hitu Heroes.
Depeche ModeGlobal Spirit Tour Eden Arena, 24. května 2017 |
Po technické stránce zněl koncert skvěle, snad jen závěrečná Personal Jesus se trochu slila do jednolité hmoty zvuků. Za finále večera tak lze spíše považovat předchozí rockovou I Feel You naservírovanou s tak strojovou přesností, že i na Gahanově tváři bylo s posledním tónem možné číst spokojený úsměv.
Celkovému vyznění koncertu by samozřejmě v případě Depeche Mode prospěla úplná tma - hrát více než hodinu temné songy za světla není to pravé, což se jasně ukázalo po deváté hodině, kdy se během stařičké Everything Counts konečně zešeřilo. I publikum v přítmí reagovalo lépe, což určitě nebylo způsobeno jen větší koncentrací hitů v druhé polovině.
S tím toho však Gahan a spol asi příliš dělat nemohou.
SetlistGoing Backwards, So Much Love, Barrel of a Gun, A Pain That I’m Used To, Corrupt, In Your Room, World in My Eyes, Cover Me, A Question of Lust, Home, Poison Heart, Where’s the Revolution, Wrong, Everything Counts, Stripped, Enjoy the Silence, Never Let Me Down Again + Somebody, Walking in My Shoes, Heroes (David Bowie cover), I Feel You, Personal Jesus |
