Píšou se léta 1758-61, v Americe sílí vliv Britů, Francie se vzdává Kanady a na pozadí bouřlivých událostí takzvaného „období vášní“ se odehrává tragický milostný příběh venkovské dívky a mladého dobrodruha, do nějž zasáhne místní kněz. Hraje ho Gérard Depardieu - a to je pro film Nová Francie velká výhra.
I knězi se to stane
Ve výpravné podívané nesmějí chybět dobové kostýmy, stavby bez jediného hřebíku, a dokonce ani detaily jako voda přivedená do filmového mlýna z blízké říčky nebo záhony osázené přesně takovými druhy zeleniny, jaká se tehdy pěstovala. Na plátně ožijí severoameričtí indiáni -vždyť mlynářova dcera a její milý ve filmu dráždí své okolí i přátelstvím s obávanými „divochy“.
Početný komparz si vychutná vypjaté scény včetně lynčování. Jen Depardieu v kněžské sutaně se trochu vymyká. Jeho postava je podle zahraničního tisku „dost moderní“, dvojznačná, nepříliš sympatická, plná protikladů.
Proč se tak chová? „Je zamilovaný,“ shrnuje Depardieu pohnutky svého hrdiny. „I knězi se může stát, že se zamiluje, ale mého kněze dožene láska až ke zradě. Ve své době patřil na šibenici stejně jako hlavní hrdinka. Nesl stejnou vinu.“
Depardieu nezakrývá, že kněžské postavy jej vždy fascinovaly. Sutanu si oblékl už ve filmu Pod sluncem Satanovým, který téměř před dvaceti lety vyhrál Zlatou palmu na festivalu v Cannes.
„Na půdě Nové Francie byli kněží spíše nepříjemní, trochu jako za časů Kryštofa Kolumba. Konali chvályhodné skutky, ale i činy, na které nebyla církev příliš hrdá,“ nechal se slyšet herec, který prý rád čte svatého Augustina a obdivuje dílo papeže Jana Pavla II., jenž ho kdysi v Římě přijal.
Jak dohnat dějepis
Sedmapadesátiletý Depardieu má však ještě jeden důvod, proč roli přijal. Miluje totiž historická dramata: vidí v nich způsob, jak si doplnit dějepisné znalosti. „Do školy jsem nechodil,“ zmiňuje svá léta mladého delikventa a tuláka, „takže minulost vnímám prostřednictvím svých filmových rolí.“
Hrál antického Tita, královského šéfkuchaře Vatela, literáta Balzaka, mořeplavce Kolumba, sochaře Rodina, revolucionáře Dantona, Napoleonova souputníka Fouchého, detektiva Vidocqa, kardinála Mazarina, ale také hrdiny smyšlené a současné.
„Bez jakéhokoliv plánu profesní kariéry jsem natočil na sto šedesát filmů,“ spočítal při vzniku Nové Francie. Od té doby jich znovu přibylo: předloni hrál v šesti snímcích, loni jich bylo pět plus televizní seriál, letošní hercův plán činí znovu pět „kousků“ a na rok 2007 má už teď nejméně dvě role jisté.
Jednu v americké komedii a druhou v pokračování historického komiksu Asterix a Obelix, jenž úsměvně oslavuje galské předky vítězící nad římskou civilizací. Nová Francie na své syny tak pyšná není. „Francouzi zacházeli s obyvateli svých kolonií hodně tvrdě,“ uznává herec.
Nepřítel snobů
Depardieu je pověstný nejen hereckými ostruhami, ale také svými výstřelky, výtržnostmi, povýšeným nebo rebelským chováním. Před kamerou však nic z toho neplatí. „Na place se obr stane prostě Gérardem, hercem jako všichni ostatní,“ tvrdí jeho partnerka z Nové Francie, herečka Noémie Godin-Vigneau. Také režisér Jean Beaudin konstatuje: „Depardieu? Zastrašující - ale jen dokud nezačne práce.“ A všichni svorně líčí, jak prostý je to člověk.
Pravda je, že hvězdný král francouzské kinematografie svůj obraz uměle nevylepšuje a přetvářku nepěstuje. „Osobně mám rád divácké filmy, které vyprávějí příběhy, romance, komedie - a nesnáším filmy pro intelektuály,“ říkává. A když producenti Nové Francie uvažovali o premiéře v Cannes, Depardieu se nechal slyšet, že se canneský festival stal snobským a že by dal přednost Berlínu nebo Benátkám.
Nakonec snímek vyšel vstříc těm, kdo do něj vložili peníze: Kanaďanům z Quebeku, kde měl světovou premiéru, i Francouzům, neboť v Cannes se konala premiéra evropská. Třetí podíl do filmu vnesli Britové, také se točily dvě jazykové verze každého záběru, ve francouzštině i v angličtině. Po staletích tedy sokové z dob koloniálních válek došli smíru ve společném filmu.
