Před třemi lety Stanislav Doležal s Annou Fárovou a Petrem Nedomou připravili v pražském Rudolfinu velkou výstavu František Drtikol: Fotograf, malíř, mystik. Tehdy tohoto prvního českého fotografa, který svým významem přesáhl domácí hranice, interpretovali i jako výraznou duchovní osobnost. Ve stejném roce Doležal s Fárovou přišli na myšlenku zveřejnit jeho intimní deníky a dopisy, které v letech 1914 až 1918 adresoval své platonické lásce Elišce.
Doležal kvůli tomu založil nakladatelství Svět. Nyní v něm vyšla kniha nazvaná Deníky a dopisy z let 1914-1918 věnované Elišce Janské. Pražský Památník národního písemnictví ve své Malé výstavní síni zároveň do konce srpna vystavuje originály písemností, doplněné o několik Drtikolových portrétů Elišky Janské.
Deníky a dopisy Fárová kdysi získala z pozůstalosti Elišky Janské. Ukázky z nich poprvé zveřejnila v monografii František Drtikol: Photograph des Art déco, která vyšla v roce 1986 ve Spolkové republice Německo. "Rozčilovalo mě, že jsem se potom vždy setkala s jejich nepřesnými citacemi. Řekla jsem si, že bude poctivé a pokorné materiály zpřístupnit v neporušené podobě," vysvětluje Fárová, jedna z největších odbornic na českou fotografii dvacátého století.
Anna Fárová zdůrazňuje, že naši významní fotografové za sebou nenechávali pouze stopu fotografickou, ale i myšlenkovou. Z nich vyzdvihuje Jaromíra Funkeho, Eugena Wiškovského a především Františka Drtikola. Drtikol sepsal řadu filozofických textů, z jeho soukromého uvažování jsou ovšem známy právě jen deníky a dopisy Elišce Janské. Ty jsou navíc jako jediné zachovány v jeho původním rukopisu včetně několika drobných kreseb. Kniha se je proto snaží předkládat s bibliofilskou jemností, o niž se zasloužila tiskárna Trico a grafička Radana Lencová.
S Janskou se Drtikol seznámil v jejích šestnácti letech, kdy ji fotografoval na tablo pro vyšší dívčí školu. Jako model mu seděla ještě několikrát, vždy oblečená do šatů stylizujících ji do podoby "víly" či "princezny". "Janská byla neobyčejně jemná bytost, která v něm vyvolala šílenou, ale pouze platonickou lásku," říká k tomu Fárová. Drtikol na počátku první světové války sloužil jako šikovatel mladých rekrutů v Benešově. Tam začal psát své tři deníky věnované Janské o téměř dvou stech stranách, na které navázal po čtyřleté pauze v roce 1918. Do konce válečného konfliktu jí navíc poslal na padesát dopisů.
Bohužel neexistuje žádný doklad adresátčiných reakcí na Drtikolův neodbytný zájem. Zřejmě byly velmi zdrženlivé. Jisté je, že se Janská nakonec zasnoubila s Drtikolovým sokem Josefem Chroustem, o něhož se starala až do konce jeho života. Sám Drtikol si po první světové válce vzal za ženu charismatickou tanečnici Ervinu Kupferovou - tedy pravý opak éterické Elišky. Podle Fárové mohlo Janskou odradit i Drtikolovo naléhání v podobě velmi otevřených popisů tělesných tužeb nebo jeho na první pohled drsný vztah k ženám.
Drtikol v denících píše o manželství jako o "nejpitomější věci, kterou staletí vypiplala". Vypisuje se především ze svých pocitů, jež napovídají, jak velkou osobností se Drtikol už na počátku století cítil. Janské se například neustále ptá, zda je ochotna s ním žít i přes jeho obrovskou "lásku k umění" a při vědomí, že nikdy nemůže pochopit Drtikolovu složitou duši. V prvním roce války zase mladičké Janské popisuje svou touhu zemřít, aby byla zproštěna jeho sžíravé lásky.
"Deníky jsou klíčové k pochopení jeho další tvorby i myšlenkového vývoje," tvrdí Doležal, který chystá ještě jednu knihu rozšiřující neúplné soubory Drtikolových filozofických textů, vyšlé již v jiných nakladatelstvích.
Doležal kvůli tomu založil nakladatelství Svět. Nyní v něm vyšla kniha nazvaná Deníky a dopisy z let 1914-1918 věnované Elišce Janské. Pražský Památník národního písemnictví ve své Malé výstavní síni zároveň do konce srpna vystavuje originály písemností, doplněné o několik Drtikolových portrétů Elišky Janské.
Deníky a dopisy Fárová kdysi získala z pozůstalosti Elišky Janské. Ukázky z nich poprvé zveřejnila v monografii František Drtikol: Photograph des Art déco, která vyšla v roce 1986 ve Spolkové republice Německo. "Rozčilovalo mě, že jsem se potom vždy setkala s jejich nepřesnými citacemi. Řekla jsem si, že bude poctivé a pokorné materiály zpřístupnit v neporušené podobě," vysvětluje Fárová, jedna z největších odbornic na českou fotografii dvacátého století.
Anna Fárová zdůrazňuje, že naši významní fotografové za sebou nenechávali pouze stopu fotografickou, ale i myšlenkovou. Z nich vyzdvihuje Jaromíra Funkeho, Eugena Wiškovského a především Františka Drtikola. Drtikol sepsal řadu filozofických textů, z jeho soukromého uvažování jsou ovšem známy právě jen deníky a dopisy Elišce Janské. Ty jsou navíc jako jediné zachovány v jeho původním rukopisu včetně několika drobných kreseb. Kniha se je proto snaží předkládat s bibliofilskou jemností, o niž se zasloužila tiskárna Trico a grafička Radana Lencová.
S Janskou se Drtikol seznámil v jejích šestnácti letech, kdy ji fotografoval na tablo pro vyšší dívčí školu. Jako model mu seděla ještě několikrát, vždy oblečená do šatů stylizujících ji do podoby "víly" či "princezny". "Janská byla neobyčejně jemná bytost, která v něm vyvolala šílenou, ale pouze platonickou lásku," říká k tomu Fárová. Drtikol na počátku první světové války sloužil jako šikovatel mladých rekrutů v Benešově. Tam začal psát své tři deníky věnované Janské o téměř dvou stech stranách, na které navázal po čtyřleté pauze v roce 1918. Do konce válečného konfliktu jí navíc poslal na padesát dopisů.
Bohužel neexistuje žádný doklad adresátčiných reakcí na Drtikolův neodbytný zájem. Zřejmě byly velmi zdrženlivé. Jisté je, že se Janská nakonec zasnoubila s Drtikolovým sokem Josefem Chroustem, o něhož se starala až do konce jeho života. Sám Drtikol si po první světové válce vzal za ženu charismatickou tanečnici Ervinu Kupferovou - tedy pravý opak éterické Elišky. Podle Fárové mohlo Janskou odradit i Drtikolovo naléhání v podobě velmi otevřených popisů tělesných tužeb nebo jeho na první pohled drsný vztah k ženám.
Drtikol v denících píše o manželství jako o "nejpitomější věci, kterou staletí vypiplala". Vypisuje se především ze svých pocitů, jež napovídají, jak velkou osobností se Drtikol už na počátku století cítil. Janské se například neustále ptá, zda je ochotna s ním žít i přes jeho obrovskou "lásku k umění" a při vědomí, že nikdy nemůže pochopit Drtikolovu složitou duši. V prvním roce války zase mladičké Janské popisuje svou touhu zemřít, aby byla zproštěna jeho sžíravé lásky.
"Deníky jsou klíčové k pochopení jeho další tvorby i myšlenkového vývoje," tvrdí Doležal, který chystá ještě jednu knihu rozšiřující neúplné soubory Drtikolových filozofických textů, vyšlé již v jiných nakladatelstvích.
 Eliška Janská na portrétu Františka Drtikola. |
