Rozhovor vznikal korespondenčně a přeložila jej Zuzana Li, která do češtiny převedla i Deník z Wu-chanu. Fang Fang v něm píše o chaosu a strachu, který ovládl její rodné město během karantény. Autorka otázek Chan Kchuej dlouhodobě žije v Praze a v rámci ICA, s.z. organizuje kulturní akce a mezinárodní projekty.
Celý život píšete fikci. Bylo psaní deníku výrazně odlišné?
V prvé řadě chci znovu zdůraznit, že jsem nikdy neměla v plánu napsat deník. Sbírala jsem si materiál pro plánovaný román Zápisky z uzavřeného města. Zapisovala jsem si faktické informace a vlastní pocity, které jsem měla v úmyslu literárně zpracovat. Napsala jsem jich už dobrých dvacet a ani mě nenapadlo, že bych je někdy publikovala jako celek. Říkala jsem si jen, že to, co zažíváme, není žádná maličkost a někdo by to měl zaznamenat.
Dnes si zpětně uvědomuji, že kdybych skutečně ten den nezapsala, co se stalo, na spoustu věcí už bych si nevzpomněla. Jako první ty moje poznámky dali dohromady vlastně čtenáři. Kdosi je nakopíroval za sebe a dal to na internet pod názvem Deník Fang Fang nebo Karanténní deník. Ani nevím, kdo to byl. A je fakt, že jsem své poznámky psala každý den, takže jsem se názvu „deník“ nebránila. Psaní denních záznamů se pochopitelně od psaní románu značně liší. Psala jsem popravdě, soustředila se na fakta a nikdy jsem nevěděla, co přinese další den.
Když jste své záznamy v únoru a březnu psala, covid-19 tehdy řádil hlavně ve Wu-chanu a v Číně. Pro svět to byla první zkušenost s novým typem koronaviru. Jak se na epidemii díváte dnes?
Své záznamy o dění ve Wu-chanu jsem začala psát proto, že se mé město, můj domov, se kterým jsem bytostně spjata, ocitlo ve zcela výjimečné situaci. Uzavřít deset milionů lidí do karantény bylo bezprecedentní rozhodnutí. Jako spisovatelka jsem se cítila povinována zapsat, co se ve Wu-chanu v době karantény děje. Moje přirozenost mi velela zaznamenat události jednak pro nás pro všechny, kteří jsme uvízli ve městě, a jednak dát vědět světu tam venku, co se děje uvnitř, když je mezi námi neproniknutelná zeď. Později jsme zase chtěli vědět, jak k tomu vlastně došlo, že se nebezpečný virus takto rozšířil, čí chyba to byla, kdo za to může, že musíme trpět. Na některé otázky nemáme odpověď dodnes.
Tehdy jste nemohla tušit, že se virus rozšíří do celého světa. Sledujete, co se děje i jinde?
Sledovat něco z dálky a prožívat to ve vlastním domově je rozdíl. Když sleduji ve zprávách nebo na sociálních sítích, co se děje v dalších zemí a městech, pochopitelně mě to nenechává chladnou. Je to podobné, jako když tehdy jiní soucítili s námi ve Wu-chanu. Lidé zakouší epidemii na různých místech různými způsoby. A média pochopitelně vybírají dle svého, jaký příběh zveřejní a jaký ne, sledují své cíle. Oficiálním zprávám nevěnuji velkou pozornost, když už tak raději osobním příběhům. V březnu jsem psala o naději, že se lidé v boji proti viru spojí, ale dnes je vidět a slyšet spíš opak. Mám pocit, že virus je mnohem víc využíván k rozdmýchávání nenávisti, než že by působil jako motivace k zanechání vzájemných sporů a povzbuzení spolupráce.
Jak už jsem řekla, situaci vnímám, ale nesleduji ji podrobně, svou energii a čas chci raději směřovat do vlastní drobné práce, kterou považuji za užitečnou. Všude na světě mají své spisovatele, své reportéry, své Fang Fang. Ti se epidemii věnují na místě a píšou o ní.
Si udělal z Číny nepřítele světa, řekla elitní komunistka. Vyloučili ji |
Psát o epidemii mohl v podstatě každý, kdo ji na vlastní kůži intenzivně zažil, nemusela jste to být zrovna vy. Když dnes víte, jaké útoky jste si za své záznamy vysloužila, jak velkému tlaku a projevům nenávisti jste byla vystavena, jak jste se dostala až na přední stránky médií, což všechno jistě velmi zasáhlo do vašeho života, zalitovala jste někdy, že jste se do toho vůbec pustila?
Ty reakce byly naprosto absurdní! Člověk uvízne zavřený ve městě, kde zabíjí neznámý virus, dva měsíce píše o epidemii, a pak ho začnou atakovat za to, že je „západní špión, zaprodanec a zrádce vlasti“? Považte, jaká společnost to musí být, že nedokáže tolerovat takový hlas, jako je ten můj? V těch mých poznámkách není dohromady nic podvratného, už vůbec to není žádný disidentský hlas, jen jsem prostě neopěvovala naše vůdce a stranu, nepodlézala jsem moci. Nic víc.
Psala jsem o svém smutku, o problémech, které s epidemií vypluly napovrch, kritizovala jsem nedostatky v řešení problémů, a občas jsem navrhla z mého pohledu lepší způsob řešení. Obyčejným lidem, které epidemie postihla, jsem vyjadřovala soucit a také obdiv za to, s jakou trpělivostí a vytrvalostí se se situací vyrovnávali. A důrazně jsem trvala na potrestání viníků. To se přece rozumí samo sebou!
V ideální společnosti asi ano.
Dodnes ty útoky vůči mé osobě nechápu. Taky mě zaráží, že po čtyřiceti letech reforem a uvolňování poměrů v zemi u nás není tolerance vůči tak mírnému hlasu, jako je ten můj. To má náš veřejný prostor tak úzké vymezení? Svoboda projevu je až takto omezená? Není mnoho lidí na světě, kteří ustojí líté veřejné útoky. Navíc když se člověk stane živým terčem internetu, dopadne to i na rodinu a přátele.
Mám obrovské štěstí, že v rodině nemáme podnikatele ani funkcionáře, ani já jsem nikdy žádnou moc neměla, takže na nás nemůžou najít žádné přestupky, nic nezákonného. Nemusíme se bát, že na nás vytáhnou něco zástupného, za co by nám mohli dělat problémy. Takže jsem ty útoky mohla ustát. Rozhodně nelituji. I dnes jsem naopak ráda, že jsem to zapsala. Jinak by se o všech těch lidech a událostech, o kterých jsem psala, nikdo nedozvěděl.
A jak se vám daří dnes?
Mám dlouhodobé problémy se zády, k tomu ten tlak a nejistota, zdaleka není všechno za mnou, takže se v současné době snažím co nejvíce odpočívat a načerpávat síly. Letos mi měl na jaře vyjít nový román, ale nakladatelství vzhledem k problémům vydání odložilo na neurčito. Také dotisky a další vydání mých starších věcí jsou u ledu. V časopisech mi teď už vůbec nic neotisknou. Zákaz vydávání je pro spisovatele obrovský trest. Média mají zakázáno se mnou komunikovat. Osobní rozhovory na sítích jsou okamžitě mazány a blokovány. V novinách se nesmí objevit mé jméno, mazány jsou dokonce zmínky o čemkoliv, co se mnou nějak souvisí.
Nevím, jestli to je nařízení shora, nebo jestli to je rozhodnutí vedení jednotlivých médií ze strachu před problémy. Pokud to první a je to chladná ostrakizace ze strany státu, aby mi nahnali strach, pak to až zas tak hrozivé není. Pokud to je ale to druhé a je to vlastní volba všech těch lidí, pak to hrozivé je, něco takového skutečně nahání strach. Nevím, jak dlouho tahle ostrakizace potrvá. Naštěstí jsem trpělivá povaha. Uvidíme, jak se bude situace vyvíjet dál. Pořád věřím, že Čína nepůjde cestou eskalace k další kulturní revoluci.
