Radka Denemarková v bytě Petra Lébla | foto: Michal Sváček, MAFRA

Denemarková popsala stav, kdy se smysl života na člověka vykašle

Na Radce Denemarkové je ještě znát únava z osmi let, která strávila nad knihou Smrt, nebudeš se báti aneb příběh Petra Lébla. Knihu dne 12. prosince 2008, v den devátého výročí režisérova úmrtí, vydalo nakladatelství Host. Její napsání uložil Radce Denemarkové sám Lébl ve vzkazu, který byl nalezen po jeho smrti.

Petra Lébla jste podrobně znala už předtím, než jste knihu začala psát. Máte teď jasněji v tom, kdo to Petr Lébl byl?
Psát knihu tak dlouho byla zkušenost už spisovatelská, protože téma jsem nezačala zpracovávat z vlastního rozhodnutí, ale z donucení; vyvažte se z posmrtně uděleného úkolu. Nejdřív jsem si řekla, že něco tak iracionálního dělat nebudu, vždyť v hlavě mám další témata a další postavy mi čekají frontu. Ale nakonec jsem na to stejně pořád myslela, takže než abych celý život myslela na nesplněný úkol, napsala jsem klasickou monografii. Jenže jsem s ní nebyla spokojená, a tak jsem to vzala z gruntu a jinak.

Rytmus vln

Radka Denemarková

Léblův život byl plný vzdoru, takže jsem chtěla, aby tam byl i ten. Chtěla jsem, aby kniha měla rytmus vln.

Což znamená?
Pohled čistých očí, kterým je jedno, byl-li Lébl bezdomovec nebo divadelní režisér, protože každý život je jedinečný, s každým nenávratně zmizí jeden vnitřní vesmír. Limitována jsem byla jen materiálem, který mám k dispozici, tedy slovy, z nichž jsem musela vybrat ta odpovídající Léblovu životu. Chtěla jsem, aby ta kniha byla jako Petr Lébl, podivná, záhadná, drzá, v rytmu manická i depresivní; chtěla jsem ho osahat ze všech stran. Zvolila jsem si k tomu experiment s třemi zakletými příběhy. První je život kluka, který se musel poprat s životními výzvami, druhý je příběh doby, která ho vynesla nahoru, a třetí je příběh autorského subjektu, mysli autora, která to všechno píše. Ten je schválně daný do poznámek, tam jsou ta nejdůležitější místa knihy. V tomhle tvaru najednou jako by se Lébl otevíral a připomínal.

Radka Denemarková v bytě Petra Lébla

Píšete, že jste pochybovala, zda byste v případě nesplnění zadaného úkolu s tím břemenem dovedla žít. Cítíte se teď vyvázána?
Vůbec ne. Dokončit tu knihu je svým způsobem úleva; jako bych vysvlékla druhou kůži, třebaže jsem mezitím dělala i jiné věci. Bylo fajn, že jsem mohla psát v Léblově bytě, jeho maminka mi ho dala k dispozici po osm let, což je fantastické.

A napsala jste ji tam celou?
Většinu ano. Je to faktografický román, protože jsou tam dopisy, které skutečně vznikly, a dopisy, které jsem za ty lidi psala já. Všechno to mě ovlivňuje dál, není jednoduché přestat o tom přemýšlet, i když je kniha dokončená. Třeba v následujícím svém románu mám velké léblovské téma – téma podoby "já" v mládí a ve středním věku. Po smrti otce, který si o mně všechno schovával, jsem našla i dvě povídky, které jsem napsala ve čtrnácti. Myslím, že jsou to mé nejlepší věci. Obě jsem vložila do románu, kde mám postavu holčičky, která píše. Těší mě, že tam mám dnešní své já i své já tehdejší. A toto téma je dozvukem promýšlení života Petra
Lébla.

Knihu charakterizujete jako faktografický román, k němuž jste se dostala skrze běžnou monografii. Ty se dnes už příliš nepíšou. Myslíte, že je to mrtvý žánr?
Absolutně. Ale není se co divit. Neexistuje objektivní monografie, vždy to bude jen subjektivní pohled. Aby výsledek fungoval, musí jít o dialog s člověkem. Myslím, že jedině to, jak jsem napsala Lébla, je poctivý přístup. Člověk dá všanc i sebe, což je fér, když si dovolíte hrabat se v cizím životě. Zřejmě jsem zvolila dobře, protože mám ohlasy od Léblových známých, kteří jsou překvapeni, že to skutečně je Lébl. Jenže není to Petr Lébl, je to kniha o něm, je to jeho esence.

Radka Denemarková (1968)

Spisovatelka, překladatelka, scenáristka, dramaturgyně a literární historička. Na pražské filozofické fakultě vystudovala češtinu a němčinu, pracovala v Ústavu pro českou literaturu Akademie věd ČR či jako lektorka a dramaturgyně v pražském Divadle Na zábradlí; někdejší spolupracovnice režiséra Petra Lébla. Vydala monografii o režiséru Evaldu Schormovi Sám sobě nepřítelem (1998) a dvojici románů A já pořád kdo to tluče (Petrov, 2005) a Peníze od Hitlera (Host, 2006), za nějž získala Cenu Magnesie Litery. Překládá z němčiny, zejména studie a divadelní hry.

Tu "šťastnou formu" jste našla hned?
Kdepak, když jsem ji hledala, vymyslela jsem třeba vyprávění Marťana, který přilétne do střední Evropy, potká kluka a přes něj zjišťuje, jak tu lidé žijí. Pro některé situace to bylo fajn řešení, ale jinde mě svazovalo: Marťan by těžko mohl vyprávět o něčem, co nezná. Pak jsem zjistila, že pro popis Léblova života je to nepoužitelný nápad, přestože logický, vždyť Lébl si na konci života myslel, že komunikuje
s Marťany.

V úvodu poznámek píšete "k popisu jeho života, práce, smrti bych měla vytvořit slova nová". Podařilo se vám je najít?
Ano. Když si někdo bude chtít udělat seznam takových slov, a je to zároveň seznam slov, kterých se bojíme, tak jsou v Léblovi. Nová slova by si zasloužil vlastně každý život; však se o to literárně i snažím, Lébl je kontrast k mému románu Peníze od Hitlera. Ten jsem začala psát věcně s filozofujícími sentencemi, ale pak jsem viděla, že hlavní hrdinka je velice nervní, poraněná a její svět je podivně vykloubený, takže bylo třeba pojmout to emocionálně. Ta zkušenost se mi teď vyplatila, protože jsem zjistila, že aby byl výsledek emocionální, musí být psán s chladnou hlavou a slova pokládána pinzetou. U Lébla se nabízelo, že by mohl být nesrozumitelný, zahlcen asociacemi, ale pak jsem ustoupila, protože nebylo Petrovým záměrem být ve vyjadřování složitý. Tak jsem ten jeho podivný život převyprávěla způsobem, který není jazykově zašmodrchaný, protože jsem mu pro radost vytvořila ta nová slova.

Radka Denemarková

Váš text je dost napjatý, což přisuzuji tomu, z jakého popudu vznikal. V monografičtějších pasážích jste uvolněnější, v těch osobnějších těžkopádnější, věty jsou tam jakoby sekané. Záměrně?
Chtěla jsem, aby se projevilo, v čem Lébl žil. Aby tam byly fáze uvolněné i manické, protože on mohl pracovat jen v manické fázi. Původně jsem chtěla ty dva kódy zdůvodnit, ale pak jsem se zařekla, že nemusím vysvětlovat všechno. Čtenáře ať těší, že objevuje sám. Navíc Léblův život byl plný vzdoru, takže jsem chtěla, aby tam byl i ten. Chtěla jsem, aby kniha měla rytmus vln.

Bezesporu největší deviza knihy je v tom, že je úplně jedno, jestli nějaký Lébl žil, nebo ne.
Mám ohlasy od lidí, kteří jeho jméno v životě neslyšeli, že je to román, příběh kluka, který měl problémy a žil v nějaké době. Když jsem knížku v knihkupectví viděla stát vedle Karla Svobody, pomyslela jsem si, že je to blbost, že má být mezi romány. Je to kniha o situacích, kdy se smysl života na člověka vykašle.

Mám problém věřit takovým těm absolutním větám, aspirantům na citáty. Ke konci knihy se jich objevuje víc. Myslím věty jako "Paměť selhává, jen práci lze ohmatat očima". Nakolik jim opravdu věříte a nakolik je to fiktivní, literární práce?
Samozřejmě je to vždy autorská stylizace, proto neříkám, co to dělá se mnou, ale s autorským subjektem, co mu to dělá v mysli. Některé věci tam jsou vyhroceny záměrně, protože Lébl takový byl. Čtenář by u knihy měl být naštvaný též; je jedno, jestli na Lébla, nebo na mě. A jste na něj ještě naštvaná? Ani ne, my teď máme hezké soužití. Ale tehdy, když byla otevřena jeho pracovna a dopisy s úkoly, tehdy jsem byla. On mě znal, byl natolik mazaný, že věděl, že nakonec jeho úkol vyplním. Ale potkáme- li se ještě někdy, budeme si to muset pěkně od plic vyříkat.