Vměstnat "dějiny do škatule" se zdá jako nesmyslná snaha, v tomto případě je opak pravdou. Bereme-li v potaz jasné časové vymezení, The Ultimate Jazz Archive (UJA) pro nás bude prakticky nekonečným zdrojem poučení i zábavy. Kolekce není bezkoncepčním nedodělkem, skrytým za velkohubým titulem, jak toho jsme svědky u nejrůznějších polopirátských edičních řad, jimiž jsou zavaleny obchody se zlevněným zbožím.
UJA tvoří 168 kompaktních disků, uložených v prostorově úsporném balení, v krabičkách nepříliš širších než klasický box na jednotlivé CD, avšak po čtyřech kusech. To vše je spolu se dvěma knížečkami, obsahujícími stručné biografie umělců, umístěno ve dvou kartonových krabicích. Celá kolekce tak zabere majiteli jen o málo víc než půl metru.
Zásadním plus UJA je princip "jedno CD = jeden interpret". Nejedná se tedy o kompilace, jež by sice třeba chronologicky mapovaly jazzové dějiny takřka den po dni, ale dílo konkrétních hudebníků by si posluchač musel vytahovat z celého souboru. Ti nejdůležitější, nejaktivnější či tací, kteří prošli zásadně odlišnými tvůrčími periodami (Louis Armstrong, Duke Ellington, Benny Goodman, Charlie Parker, Billie Holiday, Ella Fitzgerald), pak dostali prostor dvou nosičů.
Louis Armstrong & His Harlem Hot Band: Dinah (1933)
Cédéčka jsou rozdělena do šesti celků. Prvních 36 kusů přináší ve vymezení Classic Jazz – Ragtime – Dixieland ty nejstarší nahrávky, začínající u alba originálních nahrávek pianisty a skladatele ragtimů Scotta Joplina, jež sahají až na samý konec předminulého století. Navazuje 28 cédéček s bluesovými hudebníky a zpěváky, 4 CD mapující svébytnou scénu boogie-woogie. Největší množství, 60 nosičů, je zahrnuto pod velmi široké označení Swing To BeBop – Modern Jazz. Poslední dvě sady jsou vymezeny interpretačně: shodně po dvaceti kusech je věnováno nejdůležitějším bigbandům a vokalistům.
Kdo také na UJA hrajeClassic Jazz - Dixieland - Ragtime Blues Boogie-woogie Swing To Bebop - Modern Jazz Big Bands Vocalists |
Fats Waller, Coleman Hawkins, Django Reinhardt, Benny Goodman, Lester Young, Lionel Hampton, Dexter Gordon, Erroll Garner, Charlie Parker, Dizzy Gillespie, Thelonious Monk, Miles Davis, Herbie Mann, Stan Getz, Dave Brubeck, Modern Jazz Quartet, Gerry Mulligan, Sonny Rollins, Horace Silver, Chet Baker, Charles Mingus, Jazz Messengers
Je třeba zdůraznit pečlivé archivářské zpracování. Profily jednotlivých umělců jsou ve vložených dvou knížečkách sice skutečně jen rozšířenými slovníkovými hesly, avšak booklety u každého 4CD-boxu jsou zpracovány s největším možným perfekcionismem: obsahují přesné datum vzniku, lokaci natáčení a soupis kompletní sestavy, jež se na nahrávce podílela, což je obdivuhodné obzvláště u bigbandů.
Dobrý je i zvuk solidně vyčištěných a remasterovaných nahrávek. Zejména u těch nejstarších (a opět připomeňme Scotta Joplina) je až s podivem, jak dobře hrají, jakou si zachovaly dynamiku i poměrně široké zvukové spektrum. Zároveň zvukoví "úpravci" zachovali nahrávkám potřebnou patinu, jejíž absence na některých archivních edicích zbavuje starou hudbu jejího kouzla.
Duke Ellington: C-Jam Blues (1942)
UJA je vymezen na jedné straně zmíněným rokem 1899, kdy byly nahrány první ragtimy Scotta Joplina, na druhé straně časové úsečky první polovinou 50. let. Toto omezení samozřejmě zcela evidentně souvisí s uvolněním autorských práv nahrávek po padesáti letech, je ale poměrně logické i dramaturgicky, neboť právě v tomto období, po doznělé éře bebopu, hudebníci hledali různé způsoby výrazu a proud jazzu se rozlil do předtím nevídaného množství řečišť.
Časová "uzavřenost" může u posluchače, který si ji dostatečně neuvědomuje, způsobit jistá nedopatření. Ve výběru interpretů, kteří jsou do UJA zařazeni, totiž najdeme i ty, jejichž hlavní tvůrčí období přišlo až po limitu daném vymezením kompletu, tedy ve druhé polovině 50. let a později.
Charlie Parker & Dizzy Gillespie: Hot House 1952)
Pro příklad stačí zmínit některé z největších osobností jazzu, resp. blues. Třeba takovému Milesi Davisovi je samozřejmě věnováno samostatné CD, to ale obsahuje nahrávky z první, tedy bebopové, etapy jeho tvorby. Ostatně, trumpetista je i jedním z hlavních spoluhráčů na přítomných nahrávkách Charlieho Parkera, po jehož boku "vychodil jazzovou konzervatoř". Další - ty nejzásadnější a pro celý jazz a moderní po-pmusic zlomové etapy Davisovy tvorby - už jsou mimo záběr UJA.
Tak bychom mohli pokračovat jmény všech velikánů, kteří tvář jazzu zásadně poznamenali až v rozvinutých 50. letech a následujícím desetiletí, ať už máme na mysli Charlese Minguse nebo třeba Thelonia Monka. V tomto ohledu je také třeba mít na paměti i to, že obsah termínu Modern Jazz, který je vepsán do podtitulu početně nejobsáhlejšího souboru celého kompletu, je zde chápán v mnohem užším smyslu, než jej používáme dnes.
Muddy Waters: I Can´t Be Satisfied
Totéž platí i o bluesmanech. Například CD s výběrem Roberta Johnsona můžeme skutečně považovat za "ultimate", konečné, neboť to málo, co se po něm zachovalo, spadá do dvou nahrávání v letech 1936 a 1937. Naproti tomu od Muddyho Waterse nebo B. B. Kinga zde nacházíme v podstatě juvenilie – jakkoli zejména v případě prvně jmenovaného se právě ony řadí k tomu nejlepšímu, pod čím je podepsán.
To obrovské množství nahrávek, v jednom zátahu samozřejmě "neuposlouchatelných" (je třeba zdůraznit, že drtivá většina cédéček stopáží přesahuje hodinu), je opravdovou pokladnicí většiny podstatného, co v tak mohutném a na celou kulturu 20. století mimořádně vlivném žánru v prvních pěti desetiletích jeho vývoje vzniklo.
