Potkala jsem vás v second handu. To jste na tom tak špatně?
Chodíme tam ke známým. Oni vždycky upečou bábovku a nadělají chlebíčky a my si při tom nakoupíme oblečení na sebe a na syna. A jestli jsem na tom zle? No, nic moc.
Co to znamená nic moc?
Znovu se stavím na nohy, protože pár věcí dopadlo jinak, než jsem očekával. Ale víte co? Kdy je na tom člověk mizerně? Já žiju, dýchám, jsem relativně zdravý, mám zdravou rodinu, pracuju - je to dobrý. Ve financích jsem se vrátil o deset let zpátky. Ale tak starej a blbej zas nejsem, abych nemohl začít znovu a postavit se na nohy. Snažím se, dělám všechno možné.
Myslíte, že jste odolnější, protože pocházíte z venkova?
To nevím. Jak na co. Spíš otevřenější.
Urazí vás, když vám řeknu burane?
Ne, protože jste mi před chvílí řekla, že jste taky buran. Od Pražáka bych to asi snášel hůř. Burani si do buranů můžou nadávat, co?
Zůstal vám ještě ten údiv venkovana, že doopravdy, fakt jdete po Praze a máte tu co dělat?
No přesně. A nejvíc to cítím to je fakt síla - nahoře na Hradčanech, když se s někým dívám dolů. Mám pořád takový zvláštní pocit mimořádnosti, svátečnosti. A já se tomu nebráním, nechávám se unášet city... A když je ještě nasněženo - to je nostalgie! Mám to strašně rád.
Nezapomněl jste na svůj první opravdový den v Praze?
To jsem šel poprvé do školy. V osmnácti mě přijali na DAMU a otec mě donutil, abych si ten den vzal oblek z tanečních. Dovedete si představit ten výsměch spolužáků? To byl rachot. Většinou to byli Pražáci a všichni starší. V tu chvíli jsem pochopil, že s venkovskými konvencemi neobstojím.
A stal se z vás známý Čech. Když potkáte jinou celebritu, třeba Barbru Streisandovou, řeknete si Ježíš!"?
To nemusí být Barbra Streisandová, bohatě na to stačí tadyhle Jirka Schmitzer, co sedí vedle. Fakt. Mám to pod kůží dodnes. Asi v šesté třídě jsme byli na výletě v Praze. Na Václaváku jsem si nakoupil takový soubor fotek herců a hereček, co se tehdy prodávaly, a vtom šla okolo Jitka Zelenková. Vydal jsem se za ní, chodil asi hodinu z obchodu do obchodu a sbíral jsem odvahu, abych jí řekl o podpis. No, neřekl! Dneska jí říkám Zelenino, zažili jsme spolu hromady věcí, ale stejně to občas znovu vysvitne: Vždyť to je ta hvězda, vole!
Čím se liší Pražané od venkovanů?
Asi tím, že nežijou a nežili venku. Pod nebem. Možná jsou tím venkovani víc otevřenější a míň odolný vůči svinstvu. Na venkově žijou lidi dohromady, v Praze se neznají. Soused přes plot je soused přes plot, toho musíte znát a dát si bacha, co děláte a neděláte. Anonymita velkého města lidem dodává odvahu a zbavuje je odpovědnosti. Některé samozřejmě. Ve filmu Proč jsem si vyzkoušel, jak se v davu člověk rychle zbaví strachu.
Sedíte jistě taky v pověstné pánské šatně divadla Ypsilon. Vzpomínáte na to, když jste do ní vstoupil poprvé?
Moc ne, už je to čtrnáct let. Tehdy tam jasně vládlo permanentní show Jirky Lábuse a Oldy Kaisra. Přišel jsem z Pražské pětky, což byla úplně jiná sorta lidí. Drsná nekonformní klika - Marhoul, Vorel, Cabani, pro které byla Ypsilonka vyčpěláci, nuda, nic, zero.
To si vás museli pěkně vychutnat.
No to si pište! Můj první výstup v Ypsilonce byl v představení Večery pod lampou, které je celé improvizované. To bylo v osmdesátých letech a já jsem s Mimózou hrál v představení Podívejte, jak se kroutí" kluka, který tancuje break dance. Měl jsem tam takovou parodii, prostě jsem sebou mlátil o zem. V Mimóze to fungovalo, protože to bylo celý ulítlý. No a teď první večer v Ypsilonce. Představili mě divákům: To je náš nový člen souboru, on umí bezvadně dělat break dance. Polilo mě, říkám si, no, to jsou svině! Tam ty lidi připravený na Lábuse, na Kaisra, na Wimmra, na ty hvězdy, které budou mít vtipné výstupy, písničky a všechno... A teď já. Tak jsem sebou dvě minuty mlátil o zem. A ticho, naprostý ticho v hledišti. Nic. Jen jeden odvážlivec třikrát plácnul dlaněmi o sebe, jakože soucit. Ožral jsem se potom jak cep, to se nedalo jinak přežít. Takový byl křest v Ypsilonce. Kolega Roman Mrázik, který je v divadle už pět sezon, na Večery pod lampou prostě nevstoupí. Tak se bojí, že mu něco vyvedou.
To vás Kaiser s Lábusem neušetřili ani ze staré známosti?
Přesně naopak!
Kde jste je potkal?
Olda mě připravoval na zkoušky na DAMU.
Jak se k tomu dostal?
Přes vesnici! Naďa Konvalinková má rodinu u nás v Chrasti. A jednou, na podzim v roce 1983, tam byli na návštěvě s Oldou u našich příbuzných.
Vašich, nebo jejich?
To máte jedno, tam jsou příbuzní všichni. No, přijeli a já říkám: Tati, jdeme tam a řekneme tomu Kaisrovi, jestli by mě nepřipravil na zkoušky na DAMU. Kaiser kouřil v kuchyni, když se před ním objevil ten buran. Domluvili jsme se, Olda mě pak připravil tak, že mě vzali hned napoprvé.
Jak to probíhalo?
Jednou za čtrnáct dní jsem sedl do vlaku, odjel do Prahy a předvedl se mu. Týden před přijímačkami se u Oldy doma konaly předzkoušky. Seděla tam zkušební komise: Lábus, Olda, Naďa a její otec. Já vybalil úplatky - buchty a víno - a oni mě celý den mořili. I politický pohovor proběhl. Měli jedinou podmínku: Až se budou na zkouškách ptát, kdo je můj nejoblíbenější herec, řeknu Kaiser s Lábusem! A u Konvalinků jsem vlastně poprvé potkal Lábu.
A taky ho máte rád jako všichni.
To ani jinak nejde. To není normální člověk. Je naprosto nevyzpytatelný, je šílený, má nevídané nápady, nepředpokládané reakce a změny nálad, absolutně nečekané rozhodování a neskutečným způsobem balí vánoční dárky.
Cože?
Lába je naprosto levej; nešikovnej a přitom ve všem šíleně rychlej a zbrklej - a tak i balí dárky. Takže dárek od něho je skrumáž, směs dárku, oplácaná papírem a zavázaná mašlí tak neuvěřitelně, že to samo o sobě je dílo. Je to Dar s velkým D! Jednou jedinkrát si nechal dárky zabalit v obchodě a bylo to takové zklamaní, že jsem ho požádal, jestli by se nemohl vrátit k vlastnoručnímu balení. Hlásil, že celou neděli balil dárky. A že se mám na co těšit.
Co dostane od vás?
Vždycky chce od Ježíška něco na sebe, že mu prý se ženou dobře vybereme.
Udělal jste někdy na kamaráda podraz, za který se stydíte?
Ne, vědomě ne. Je možné, že jsem někdy něco slíbil, zapomněl na to, neudělal nebo řekl. Ale úmyslný podraz kamarádovi, za který bych měl zpytovat svědomí, to fakt ne.
Komu se zodpovídáte?
Tuším, že někdo někde nade mnou vidí, co a jak dělám a proč. To proč je důležité. Pohnutka proč dělám něco dobrého nebo špatného.
Myslíte?
Jo. To je přece strašně důležité - ten důvod.
A co třeba taková nevěra, není to vždycky hřích?
V desateru to stojí. Ale víte co? Člověk opravdu musí znát to proč". Někdo může být nevěrný z trucu, naschvál, ze zklamání, nebo chce zaujmout druhého, který si ho už nevšímá. Každý vztah je originál a hledat jeden jediný mustr je obtížné.
Vy jste sama tolerance...
Fakt si to myslím! Nemluvím o lidech, kteří mají nevěru jako program. Ale tuším, že se to může stát, a není jednoznačné, že je to hříšné. Když načapá manžel manželku s jiným, nebo opačně, tak by se měl - spíš než jim rozbít hubu - zeptat manželky: Proč? Nebo taky sám sebe.
Nebylo vám tohleto přemýšlení na škodu při podnikání?
To nevím. Proč myslíte?
Výsledek tak trochu vypadá. Proč se znovu a znovu vrháte do nových podniků?
Tak moc se do toho už necpu.
Začal jste barem Depreso, pak filmem Panství, pak...
Chtěli jsme s Oldou Kaisrem hereckou hospodu. To se nepovedlo, to je fakt. Ale filmy Panství i Eliška má ráda divočinu vznikly a existují.
Moc jste na nic nevydělal...
Vůbec. Ale mě to baví - dávat něco dohromady, vymýšlet nové věci a pomáhat jim na svět.
Co se vám teď motá v hlavě?
Maraton poslouchání pod stanem. Olda Kaiser s Jirkou Lábusem měli v říjnu desetileté výročí své rozhlasové Rodinky. Kvůli Oldově nehodě se to nemohlo oslavit, takže jsem vymyslel maraton poslouchání Rodinky. Pět set dílů naráz. To je šest a půl dne nonstop. Mělo by se to odehrát někdy na přelomu března a dubna, snad na Letenské pláni ve stanu pro tisíc lidí, prvních dvě stě přihlášených by se mohlo pokusit doposlouchat vše až do konce a dočkat se závěrečné show Kaisra a Lábuse.
Živíte ženu a syna, že?
Jo, zatím jo.
Má to tak být?
Ano, tak je to v pořádku.
Říká se o vás, že jste ten pracháč, co se může válet v kasinu.
Kasino mě nebaví (zívá).
A peníze ano?
Koho by nebavily.
Přemýšlíte někdy o tom, že by vám spadlo to klína třeba deset milionů?
To víte, že jo!
Co jste vymyslel?
Vlastní dům, to bych chtěl. Z takového chlapského pocitu. Vybudovat svůj dům.
To máte v plánu?
Ve snu! Ve snu... (potichu)
Chodíme tam ke známým. Oni vždycky upečou bábovku a nadělají chlebíčky a my si při tom nakoupíme oblečení na sebe a na syna. A jestli jsem na tom zle? No, nic moc.
Co to znamená nic moc?
Znovu se stavím na nohy, protože pár věcí dopadlo jinak, než jsem očekával. Ale víte co? Kdy je na tom člověk mizerně? Já žiju, dýchám, jsem relativně zdravý, mám zdravou rodinu, pracuju - je to dobrý. Ve financích jsem se vrátil o deset let zpátky. Ale tak starej a blbej zas nejsem, abych nemohl začít znovu a postavit se na nohy. Snažím se, dělám všechno možné.
Myslíte, že jste odolnější, protože pocházíte z venkova?
To nevím. Jak na co. Spíš otevřenější.
Urazí vás, když vám řeknu burane?
Ne, protože jste mi před chvílí řekla, že jste taky buran. Od Pražáka bych to asi snášel hůř. Burani si do buranů můžou nadávat, co?
Zůstal vám ještě ten údiv venkovana, že doopravdy, fakt jdete po Praze a máte tu co dělat?
No přesně. A nejvíc to cítím to je fakt síla - nahoře na Hradčanech, když se s někým dívám dolů. Mám pořád takový zvláštní pocit mimořádnosti, svátečnosti. A já se tomu nebráním, nechávám se unášet city... A když je ještě nasněženo - to je nostalgie! Mám to strašně rád.
Nezapomněl jste na svůj první opravdový den v Praze?
To jsem šel poprvé do školy. V osmnácti mě přijali na DAMU a otec mě donutil, abych si ten den vzal oblek z tanečních. Dovedete si představit ten výsměch spolužáků? To byl rachot. Většinou to byli Pražáci a všichni starší. V tu chvíli jsem pochopil, že s venkovskými konvencemi neobstojím.
A stal se z vás známý Čech. Když potkáte jinou celebritu, třeba Barbru Streisandovou, řeknete si Ježíš!"?
To nemusí být Barbra Streisandová, bohatě na to stačí tadyhle Jirka Schmitzer, co sedí vedle. Fakt. Mám to pod kůží dodnes. Asi v šesté třídě jsme byli na výletě v Praze. Na Václaváku jsem si nakoupil takový soubor fotek herců a hereček, co se tehdy prodávaly, a vtom šla okolo Jitka Zelenková. Vydal jsem se za ní, chodil asi hodinu z obchodu do obchodu a sbíral jsem odvahu, abych jí řekl o podpis. No, neřekl! Dneska jí říkám Zelenino, zažili jsme spolu hromady věcí, ale stejně to občas znovu vysvitne: Vždyť to je ta hvězda, vole!
Čím se liší Pražané od venkovanů?
Asi tím, že nežijou a nežili venku. Pod nebem. Možná jsou tím venkovani víc otevřenější a míň odolný vůči svinstvu. Na venkově žijou lidi dohromady, v Praze se neznají. Soused přes plot je soused přes plot, toho musíte znát a dát si bacha, co děláte a neděláte. Anonymita velkého města lidem dodává odvahu a zbavuje je odpovědnosti. Některé samozřejmě. Ve filmu Proč jsem si vyzkoušel, jak se v davu člověk rychle zbaví strachu.
Sedíte jistě taky v pověstné pánské šatně divadla Ypsilon. Vzpomínáte na to, když jste do ní vstoupil poprvé?
Moc ne, už je to čtrnáct let. Tehdy tam jasně vládlo permanentní show Jirky Lábuse a Oldy Kaisra. Přišel jsem z Pražské pětky, což byla úplně jiná sorta lidí. Drsná nekonformní klika - Marhoul, Vorel, Cabani, pro které byla Ypsilonka vyčpěláci, nuda, nic, zero.
To si vás museli pěkně vychutnat.
No to si pište! Můj první výstup v Ypsilonce byl v představení Večery pod lampou, které je celé improvizované. To bylo v osmdesátých letech a já jsem s Mimózou hrál v představení Podívejte, jak se kroutí" kluka, který tancuje break dance. Měl jsem tam takovou parodii, prostě jsem sebou mlátil o zem. V Mimóze to fungovalo, protože to bylo celý ulítlý. No a teď první večer v Ypsilonce. Představili mě divákům: To je náš nový člen souboru, on umí bezvadně dělat break dance. Polilo mě, říkám si, no, to jsou svině! Tam ty lidi připravený na Lábuse, na Kaisra, na Wimmra, na ty hvězdy, které budou mít vtipné výstupy, písničky a všechno... A teď já. Tak jsem sebou dvě minuty mlátil o zem. A ticho, naprostý ticho v hledišti. Nic. Jen jeden odvážlivec třikrát plácnul dlaněmi o sebe, jakože soucit. Ožral jsem se potom jak cep, to se nedalo jinak přežít. Takový byl křest v Ypsilonce. Kolega Roman Mrázik, který je v divadle už pět sezon, na Večery pod lampou prostě nevstoupí. Tak se bojí, že mu něco vyvedou.
To vás Kaiser s Lábusem neušetřili ani ze staré známosti?
Přesně naopak!
Kde jste je potkal?
Olda mě připravoval na zkoušky na DAMU.
Jak se k tomu dostal?
Přes vesnici! Naďa Konvalinková má rodinu u nás v Chrasti. A jednou, na podzim v roce 1983, tam byli na návštěvě s Oldou u našich příbuzných.
Vašich, nebo jejich?
To máte jedno, tam jsou příbuzní všichni. No, přijeli a já říkám: Tati, jdeme tam a řekneme tomu Kaisrovi, jestli by mě nepřipravil na zkoušky na DAMU. Kaiser kouřil v kuchyni, když se před ním objevil ten buran. Domluvili jsme se, Olda mě pak připravil tak, že mě vzali hned napoprvé.
Jak to probíhalo?
Jednou za čtrnáct dní jsem sedl do vlaku, odjel do Prahy a předvedl se mu. Týden před přijímačkami se u Oldy doma konaly předzkoušky. Seděla tam zkušební komise: Lábus, Olda, Naďa a její otec. Já vybalil úplatky - buchty a víno - a oni mě celý den mořili. I politický pohovor proběhl. Měli jedinou podmínku: Až se budou na zkouškách ptát, kdo je můj nejoblíbenější herec, řeknu Kaiser s Lábusem! A u Konvalinků jsem vlastně poprvé potkal Lábu.
A taky ho máte rád jako všichni.
To ani jinak nejde. To není normální člověk. Je naprosto nevyzpytatelný, je šílený, má nevídané nápady, nepředpokládané reakce a změny nálad, absolutně nečekané rozhodování a neskutečným způsobem balí vánoční dárky.
Cože?
Lába je naprosto levej; nešikovnej a přitom ve všem šíleně rychlej a zbrklej - a tak i balí dárky. Takže dárek od něho je skrumáž, směs dárku, oplácaná papírem a zavázaná mašlí tak neuvěřitelně, že to samo o sobě je dílo. Je to Dar s velkým D! Jednou jedinkrát si nechal dárky zabalit v obchodě a bylo to takové zklamaní, že jsem ho požádal, jestli by se nemohl vrátit k vlastnoručnímu balení. Hlásil, že celou neděli balil dárky. A že se mám na co těšit.
Co dostane od vás?
Vždycky chce od Ježíška něco na sebe, že mu prý se ženou dobře vybereme.
Udělal jste někdy na kamaráda podraz, za který se stydíte?
Ne, vědomě ne. Je možné, že jsem někdy něco slíbil, zapomněl na to, neudělal nebo řekl. Ale úmyslný podraz kamarádovi, za který bych měl zpytovat svědomí, to fakt ne.
Komu se zodpovídáte?
Tuším, že někdo někde nade mnou vidí, co a jak dělám a proč. To proč je důležité. Pohnutka proč dělám něco dobrého nebo špatného.
Myslíte?
Jo. To je přece strašně důležité - ten důvod.
A co třeba taková nevěra, není to vždycky hřích?
V desateru to stojí. Ale víte co? Člověk opravdu musí znát to proč". Někdo může být nevěrný z trucu, naschvál, ze zklamání, nebo chce zaujmout druhého, který si ho už nevšímá. Každý vztah je originál a hledat jeden jediný mustr je obtížné.
Vy jste sama tolerance...
Fakt si to myslím! Nemluvím o lidech, kteří mají nevěru jako program. Ale tuším, že se to může stát, a není jednoznačné, že je to hříšné. Když načapá manžel manželku s jiným, nebo opačně, tak by se měl - spíš než jim rozbít hubu - zeptat manželky: Proč? Nebo taky sám sebe.
Nebylo vám tohleto přemýšlení na škodu při podnikání?
To nevím. Proč myslíte?
Výsledek tak trochu vypadá. Proč se znovu a znovu vrháte do nových podniků?
Tak moc se do toho už necpu.
Začal jste barem Depreso, pak filmem Panství, pak...
Chtěli jsme s Oldou Kaisrem hereckou hospodu. To se nepovedlo, to je fakt. Ale filmy Panství i Eliška má ráda divočinu vznikly a existují.
Moc jste na nic nevydělal...
Vůbec. Ale mě to baví - dávat něco dohromady, vymýšlet nové věci a pomáhat jim na svět.
Co se vám teď motá v hlavě?
Maraton poslouchání pod stanem. Olda Kaiser s Jirkou Lábusem měli v říjnu desetileté výročí své rozhlasové Rodinky. Kvůli Oldově nehodě se to nemohlo oslavit, takže jsem vymyslel maraton poslouchání Rodinky. Pět set dílů naráz. To je šest a půl dne nonstop. Mělo by se to odehrát někdy na přelomu března a dubna, snad na Letenské pláni ve stanu pro tisíc lidí, prvních dvě stě přihlášených by se mohlo pokusit doposlouchat vše až do konce a dočkat se závěrečné show Kaisra a Lábuse.
Živíte ženu a syna, že?
Jo, zatím jo.
Má to tak být?
Ano, tak je to v pořádku.
Říká se o vás, že jste ten pracháč, co se může válet v kasinu.
Kasino mě nebaví (zívá).
A peníze ano?
Koho by nebavily.
Přemýšlíte někdy o tom, že by vám spadlo to klína třeba deset milionů?
To víte, že jo!
Co jste vymyslel?
Vlastní dům, to bych chtěl. Z takového chlapského pocitu. Vybudovat svůj dům.
To máte v plánu?
Ve snu! Ve snu... (potichu)
|
Martin Dejdar |
| Momentálně hraje měsíčně kolem patnácti představení v divadle Ypsilon a pět v muzikálu Zpívání v dešti v Hudebním divadle v Karlíně. V televizi Prima moderuje měsíčník Na scénu! Bydlí v Modřanech se svou ženou Danielou a tříletým synem. |
 Martin Dejdar |
 Martin Dejdar |
 Martin Dejdar |
 Martin Dejdar |
 Martin Dejdar |
 Martin Dejdar |
 Martin Dejdar |
 Martin Dejdar |
 Martin Dejdar |
