Album nese sáhodlouhý název Eleanora Fagan (1915–1959): To Billie With Love From Dee Dee a je aktuálně nominováno na cenu Grammy ve vokální jazzové kategorii. Ať už v noci z nadcházející neděle na pondělí zvítězí nebo ne, představuje prvotřídní ukázku současného mainstreamového alba, které má svůj jasný smysl, svou stavební logiku, je nahráno vynikajícími hudebníky a zazpíváno sebevědomou, tvůrčí a přitom pokornou zpěvačkou.
Název alba odkazuje k tomu, že se jedná o poctu zpěvačce Billie Holiday. Tu Dee Dee Bridgewater dlouhá léta obdivuje a ve druhé polovině 80. let ji ztělesnila v "one-woman" muzikálu Lady Day. A to dokonce hned ve dvou nastudováních, v Paříži a Londýně, za kteroužto roli byla dokonce nominována na prestižní britskou hereckou cenu Laurence Oliviera.
Muzikál vycházel ze známých pamětí Billie Holiday Lady Sings The Blues, jež byly základem i stejnojmenného filmu s Dianou Ross. Odrážel tedy hlavně tragický život osudem a závislostmi smýkané zpěvačky, z čehož vycházel i pokus o co nejvěrnější podobu hudebního zpracování. Když se Dee Dee Bridgewater vrátila po víc než dvou desítkách let k holidayovským písničkám, udělala to nejlepší, co mohla: rozhodla se je pojednat po svém.
Billie Holiday proslula především zvláštním smutkem, který čiší z jejího výrazu. Oproti svým konkurentkám z triumvirátu největších jazzových zpěvaček 20. století, tedy Elle Fitzgerald a Sarah Vaughan, měla mnohem citovější a jaksi "rozčepýřenější" hlas. Sázela na bluesové emoce a mnohé její nahrávky přitom zároveň ve své době patřily k progresivnímu křídlu jazzové scény.
Dee Dee Bridgewater je v tuctu písní z jejího repertoáru (a to jak těch, které si Billie Holiday napsala sama, tak klasických standardů, které právě "Lady Day" proslavila, počínaje Lover Man a konče třeba Foggy Day) svým způsobem přímočařejší. Rozechvělost originálu nahradila naprosto jistou technikou a zvýšila atak v některých písních, aniž by jí ale chyběla holidayovská citovost.
Minimálně padesáti procenty k tomu, že je album tak dobré, přispělo doprovodné kvarteto, v podstatě "all stars team". Autorem výborných aranžmá je klavírista Edsel Gomez. Specialista na latinjazzové piano spolupracoval s Dee Dee Bridgewater už na minulé, na Grammy nominované a africky orientované řadovce Red Earth (2007).
Zásadní, nejslyšitelnější instrumentální osobností alba je ovšem dechař James Carter, který báječně "prohání" nejen tenor a sopránsaxofon, ale také basklarinet a – v jedné z nejlepších nahrávek alba Don´t Explain – také altovou flétnu. Rytmika je pak v rukou dua mimořádně zkušených profíků Christiana McBridea (kontrabas) a Lewise Nashe (bicí).
Album je zarámováno největšími hity Billie Holiday. Otevírá je oproti originálu hodně našlápnutá a rytmicky členitá verze Lady Sings The Blues, uzavírá slavný protestsong Strange Fruit s dominantní souhrou smyčcem hraného kontrabasu a basklarinetu a doslova existenciálním projevem zpěvačky. Mezi těmito dvěma póly se odehrává skoro celý svět. A je to svět Billie Holiday i svět Dee Dee Bridgewater. Přes rozdílnost životních osudů by si tyhle dvě mimořádné ženy určitě rozuměly.
Dee Dee Bridgewater: Eleanora Fagan (1915-1959): To Billie With Love From Dee Dee
vyd. DDB Records/EmArcy
Hodnocení iDNES.cz: 90 %