Komorní drama pro dvě osoby je jakýmsi obludným mysteriem o hledání místa v životě, o absenci lásky a odkrývání rodinných osudů dvou dospívajících sourozenců. Žijí v opuštěném bytě a vyprávějí si hororové příběhy ze života. Matka zemřela, otec je alkoholik, děti adoptoval strýc. Na smetišti našli či pro svou hru či sen si vymysleli Debrise – dítě, které kojí vlastní krví...
Text je přeplněn krutými fantaskními obrazy. Prolíná se v něm realita a sen. Nelze rozlišit skutečnost od výmyslu, pravdu od fikce. Sourozenci sedí doma (možná před televizí) a předhánějí se v co nejsyrovějším zachycování svých zážitků. Provokují jeden druhého, perou se, smiřují.
Jako Jeníček a Mařenka
Zda jde o krutou hru dvou nudících se dětí, mystifikační komedii vysmívající se literárním klišé coolness dramatiky, přehnanou reakci na televizní horory, či zda divák skutečně slyší zpovědi dvou životem drásaných dětí, které se zoufale snaží navodit mezi sebou iluzi rodinné lásky, není až do konce hry ani představení jasné. Klíč k výkladu dramatik ani režisér nedávají.
V Dejvickém divadle děti rostou ve smetíVíce o inscenaci Debris |
Text, v době vzniku bylo jeho autorovi třiatřicet let, vzdáleně připomíná beckettovské či ionescovské postupy, ale na rozdíl od existenciálních či absurdních dramat těchto autorů je zcela opřen o realitu. Tu nahlíží extrémně expresionistickou, místy až surrealistickou optikou vyhřezlých detailů.
Z nich lze složit výklad pohádky o dvou odložených dětech (v podstatě o Jeníčkovi a Mařence), mystifikační coolness komedii, tíživý sen, psychedelický trip, drsné rodinné drama a v neposlední řadě i opravdové mysterium o zrození a smrti v devíti obrazech.
Dva monology
V rolích sourozenců Michaela a Michelle vystupují Václav Neužil a Martha Issová. Jejich projev je maximálně střídmý, civilní. K textu přistupují opatrně až křehce. Příběh neilustrují, situace herecky nekomentují.
Divák v podstatě sleduje dva dlouhé, doplňující se monology. Scénograf Jan Štěpánek pracuje s jednoduchými reáliemi měšťansky zařízeného bytu. Dbá na popisnou banální kýčovitost reality, v níž je však neustále přítomno či se nečekaně objevuje tajemné podvědomí.
Právě v postupném prorůstání a vzájemném prolínání dvou monologů je podstata této i v kontextu Dejvického divadla specifické inscenace. Slovo hraje po celé představení prim.
Režisér Miroslav Krobot dává maximální prostor "žité" přítomnosti dvou postav na jevišti. Tak aby jejich samotné bytí mluvilo samo za sebe. Výklad si musí vytvořit každý divák sám jen z obsahu a zvuků slov. Záleží na každém, co si z textu a inscenace vezme, jak je přečte.
Není to jednoduché divadlo. Krobot možná až příliš spoléhá na divákovu ochotu naslouchat extravagantní pitoresknosti a hlubinné bolesti. Na jeho schopnosti vnímat slovo a porozumět kulturním odkazům. Pravdu, výmysl, osudovost, mysterium, touhu ani sen totiž v této inscenaci rozlišit nelze.
Možná to tak tvůrci chtěli. Trocha razantnějšího výtvarného gesta a interpretačního přístupu, který by rozkryl aspoň některé motivy, by však inscenaci rozhodně prospěla.
DENNIS KELLY - Debris
Dejvické divadlo Praha, režie Miroslav Krobot, premiéra 16. ledna, délka 90 minut.
Hodnocení MF DNES: 60 %
