Daniel Day-Lewis má britské a irské občanství, žije v Hollywoodu, loni oslavil padesátku a jen role Daniela Plainviewa, jenž se ve filmu Až na krev vypracuje z horníka na ropného magnáta, mu vynesla dvacet cen.
Scénář filmu Až na krev vás prý zneklidnil. Jakým způsobem?
V dobrém slova smyslu. Přitahoval mě jeho vnitřní svět – a to se mi děje běžně, když mám na něčem začít pracovat, nikoli jen přihlížet zvenku jako divák.
Čím vás fascinovala postava Daniela Plainviewa?
Režisér Paul Thomas Anderson se chopil základní představy a krok za krokem ji budoval až k neuvěřitelnému finále. Upřímně rozkryl hrdinovu osobnost dávno předtím, než jsem se do filmu vůbec zapojil.
Natočil jste Posledního Mohykána, Věk nevinnosti, Gangy New Yorku, Až na krev, vesměs filmy z dějin Ameriky. Láká vás hledat klíč k chápání Američanů?
Rozhodně ne vědomě. Patrně nějakou část mého já fascinuje objevování Nového světa, ale nikdy jsem si ty filmy navzájem nepropojil. Něco mě ovlivňuje, ale nemám ponětí, co to je. A jsem rád, když nevím, jak některé věci fungují. Mám rád tajemno.
Filmový Plainview se takřka pohřbil v zemi při hledání ropy. Zajímají vás takové osudy?
Skutečně se pohřbil v zemi – a tak tak se dokázal vyhrabat. Cítil jsem, že to v něm přetrvává, což by se nepochybně stalo každému, kdyby prožil to, co Plainview: začínal s lopatou a krumpáčem, žil v podzemí jako zvíře – a podařilo se mu narazit na nepředstavitelné bohatství, kvůli kterému to zkoušel. Řada z těch, kdo takhle zbohatli, podle mě stále cítila nutkání být zemi blízko, zůstat její součástí. A často se pro ně práce stala prostředkem osvobození. Nedokázali si doopravdy užívat jejích plodů, protože je uspokojovala právě a pouze práce sama.
Ve své rezidenci na konci filmu nevypadá váš hrdina moc šťastně...
Ne, vůbec. Točili jsme ve skutečném sídle Edwarda Dohenyho a hrdina Sinclairovy knihy Petrolej, ze které film vychází, byl Dohenym inspirován. Takže oklikou je s ním spřízněn i Plainview, řekněme jako bratranec. Rezidence magnátů mi připadají skoro jako pyramidy, které si stavěli faraoni. Jde o symbol moci, ale nakonec je to vždycky stejně jen hrobka.
Měl jste scénář k dispozici dva roky před zahájením natáčení. Co jste celou dobu s režisérem Paulem Thomasem Andersonem dělali?
Mnohokrát jsme spolu mluvili, hlavně o příběhu. On nese zodpovědnost za zcela odlišné věci než já. Do určité míry úzce spolupracujeme a současně pracujeme zcela odděleně, takže jsme probírali spíš způsoby vyprávění než věci, které ode mne čekal. Ale já to beztak dělám takovým způsobem raději.
Co všechno jste kvůli roli musel nastudovat?
Musíte se dozvědět o historickém období, které jste nezažil, o tehdejší společnosti, jejím každodenním životě a mikrosvětě, jejž si pro sebe vytvořili prospektoři. To nastudujete. Ale to nejdůležitější se odehrává v představách a na ně mám rád dost času. Líbí se mi, když si do mysli najdou cestu samy. Nechci z toho dělat mystický zážitek, ale mám zkrátka raději, když si role žije vlastním životem. Pochopitelně se na tom podílíte: rozhodujete, určité věci přijmete, jiné zvolíte a další odmítáte, ale snažím se na to moc nemyslet. Musíte si vytvořit rovnováhu mezi vědomím a představivostí. Intelekt má vždy sloužit něčemu důležitějšímu; tady slouží představivosti.
Inspiroval vás western Poklad na Sierra Madre s Walterem Hustonem, jehož Plainview připomíná?
Ano, hraje v tom roli i životní filozofie obou hrdinů: pravidla, která je třeba za každou cenu dodržovat. Rozdíl je naopak v tom, že Hustonova postava sice trpí zlatou horečkou jako všichni, ale současně si uvědomuje její absurditu, a když zlatý prach vezme vítr, je to pro ni vlastně úleva. Což Plainview nedokázal.
Podle režiséra je Až na krev jako ošklivá rvačka dvou bratrů. Souhlasíte?
Já bych to tak neřekl, ale ano, dává to smysl. Je to souboj na život a na smrt mezi dvěma lidmi, prospektorem a kazatelem, kteří si uvědomují, že patří do stejné rodiny.
Co má Plainview proti náboženství?
Neřekl bych, že má můj hrdina něco proti víře, spíš proti falši – a v kazateli vidí duchovního podvodníka. Ale stejně ho mohl zničit za jakékoli jiné pokrytectví. Je v tom jistá zvrácená forma vznešenosti a velký smutek: sama podstata lidství.
Netočíte zrovna v rychlém tempu, jak si role vybíráte?
Mám v tom naprosto jasno. Cítím-li touhu hrát, nedá se jí odolat. Pokud ji necítím, nemá to smysl.
