Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

David Radok převzal Cenu České hudební rady

  18:06aktualizováno  18:06
Poslední možnost vidět Radokovu režii Vojcka budou mít diváci Národního divadla. Na jeho scénu se na tři večery (1., 3. a 5. září) vrátí koprodukční česko - švédská inscenace opery Albana Berga Vojcek, kterou kritici označili za vrchol loňské divadelní sezony. Na všechny tři představení připravilo ND speciální jednotné vstupné 100 Kč. Mimořádnou událostí bylo představení v pondělí 3. září, po kterém byla Davidu Radokovi předána Cena České hudební rady.

Režisér získává cenu za mimořádně cennou režijní práci na několika významných operních inscenacích vytvořených v České republice a ve spolupráci s Goeteborgskou operou zejména Šostakovičovu Lady Mackbeth Mcenského újezdu a Bergova Vojcka, jimiž přispěl mj. k potřebnému repertoárovému obohacení scény Národního divadla v Praze. Ceny rada uděluje každoročně na podzim významným osobnostem, souborům i sdružením, a to v celém žánrovém oborovém spektru.

Inscenací Šostakovičovy opery Lady Macbeth Mcenského újezdu se režisér David Radok loni postaral o senzaci sezony. Získal za ni Cenu Alfréda Radoka za nejlepší

Soutěžit o vstupenky
na slavnostní představení
3. září můžete ZDE

inscenaci roku 2000. Šestačtyřicetiletý režisér, žijící střídavě ve Švédsku a v Česku, poté připravil pro Národní divadlo Bergova Vojcka. Premiéra inscenace, která vzniká v koprodukci s operou v Göteborgu, se uskutečnila 11. března 2001. Bylo to to poprvé od roku 1960, co se toto věhlasné dílo dvacátého století objevilo na pražské scéně.

Opery dvacátého století zaujímají nemalou část vašeho repertoáru. Je vám jejich hudební řeč bližší než díla předchozí epochy?

Nemohu jednoznačně tvrdit, že by mi dvacáté století bylo vyloženě bližší, ale je pravda, že mám trochu problém s romantismem anebo třeba s takzvanými veristickými operami. Čím déle se zabývám operou, tím méně mě některá období oslovují, a naopak, čím dál víc mě zajímá stará hudba a moderní směry.

Baroko a moderna si na rozdíl od romantismu dovedou mnohem spolehlivěji získat i mladou generaci. V čem to podle vás vězí?
Myslím, že příběhy barokních oper, nebo aspoň některých z nich, jsou hudebně vyprávěny velmi střídmě a nesentimentálně a totéž se dá vysledovat i u některých oper dvacátého století. Mám rád Janáčka, poněvadž jeho opery sice v sobě mají silné emoce, ale ve výsledné podobě nejsou sentimentální. Proto bych se k němu rád v budoucnu vracel a také bych chtěl objevit něco ze starých oper.

Vojcek

Autor: Alban Berg

Uvádí: Národní divadlo Praha
(v koprodukci s Göteborskou operou)

Dirigent: Elgar Howarth

Režie: David Radok

Scéna: Lars-Ake Thessman

Kostýmy: Ann-Mari Anttila

Premiéra: 11. března 2001

Vaší domovskou scénou je Göteborg. Jakou tam máte pozici?
Jsem takzvaným prvním režisérem, což znamená, že připravuji jednu inscenaci do roka, podílím se na volbě repertoáru a jeho obsazení, pomáhám získávat režiséry a výtvarníky. Jsem rád, že mám v Göteborgu k dispozici ansámbl, s nímž mohu soustavně pracovat a který je ochoten odvést víc než normální zaměstnání.

Režíroval jste na všech předních skandinávských scénách. Nikdy vás nelákalo pokusit se prosadit třeba také v Německu?
Když jsem před dvaceti lety začínal, měl jsem párkrát možnost tam pracovat, ale musím říci, že mě Německo neláká. Ve Skandinávii mám určitou pevnou pozici a určité podmínky k práci. Nejsem operní fanatik, necítím potřebu jezdit jako obchodní cestující mezi stovkami německých divadel. A pak, já jsem spíše tradiční režisér a neláká mě způsob práce, který je v Německu vyžadován.

Máte na mysli různá nezvyklá a aktualizovaná pojetí oper?
Hodně inscenací v Německu je vystavěno na nápadech, které jsou spíše vnějškové. Takže když Traviatu strčíte do bazénu, půlka publika vás vypíská, druhá půlka si myslí, že viděla něco nového. Takhle se v Německu často dělá kariéra. Jenže samotný posun v čase nebo prostoru ještě nic nevypovídá o vlastní koncepci. Nápady tohoto druhu vymyslíte pro každou operu během tří minut - a ani nemusíte být režisér. Ale najít klíč k vyprávění příběhu pro publikum, to už je složitější.

Divadlem jste prošel takřka od píky. Jaké výhody a nevýhody s sebou nese taková praktická škola?
Ano, do divadla jsem se dostal náhodou, když můj otec potřeboval statisty. Pak jsem dělal všechno možné včetně kulisáka, až jsem se dostal k režii. Je pravda, že když máte příslušné vzdělání, tak prvních pár let neobjevujete věci, které už objevili jiní. Já si vždycky myslel, na co jsem nepřišel, a pak jsem zjistil, že jsem objevil už objevené. Na druhou stranu, když projdete všechna řemesla, tak poznáte, co je možné, a co ne. Takže vás jen tak někdo neoklame.

Pamatujete si ještě na inscenace, které dělal váš otec ve vlasti před svou emigrací?
Pamatuji se na určité útržky z těchto inscenací, třeba na Hry o lásce a smrti. Spíše ale jen pocitově, emocionálně.

Problém emigrace je u nás stále hojně diskutovaný. Jak se odchod do ciziny dotkl vás a vaší rodiny?
Mně bylo tehdy čtrnáct a v takovém věku je všechno jednodušší. Myslím ale, že pro rodiče to bylo tvrdé. Do Švédska přijeli začátkem sedmdesátých let, kdy celou Evropu ovládly jakési falešné ideály. Vždyť třeba Bergmana tehdy vyhodili ze školy, protože studenti nechtěli nikoho, kdo v jejich očích reprezentuje tradiční filmovou školu. Takže otec se vlastně dostal do společnosti, která byla svým způsobem stejně falešná jako ta, kterou opustil.

Jak se vám po návratu a z jiné perspektivy jevila vaše původní vlast?
Předtím jsem Československo odepsal - nevěřil jsem, že se do něho vrátím, takže jsem tuhle zemi začal znovu objevovat až po roce 1989. A zjistil jsem, že kořeny v podvědomí jsou silné. Myslím, že vývoj téhle země jde kupředu, ale některé věci mi vadí. Hlavně to, že Češi nejsou velkorysí - k jiným názorům, k jiným lidem. Respekt k jinému individuu, ať už má tmavou nebo bílou pleť, ať je křesťan nebo žid, Ukrajinec nebo Jugoslávec, je ve Skandinávii mnohem vypěstovanější. Ale přesto se tu cítím doma, mám Prahu rád a chci tu žít.

Vojcek jako psychodrama
(recenze Věry Drápelové)

Není těžké uhádnout, proč se Bergův Vojcek hraje po celém světě: při vší nezvyklosti respektuje tradici evropské hudby s jejími zavedenými formami. Především však stroze a s neobyčejným divadelním účinkem vypráví strhující lidský příběh. Mnohé význačné operní domy mají svou interpretační tradici Vojcka - Praha ovšem nikoli. Nepočítáme-li první uvedení roku 1926, které předčasně ukončila nenávistně naladěná část publika, pak se Vojcek v české metropoli objevil naposledy roku 1960. Museli to být umělci ze švédského Göteborgu, aby teď Vojcka vrátili do Prahy.

V jejich čele stanul režisér David Radok, který po Šostakovičově Lady Macbeth předvedl pražskému publiku další psychodrama dvacátého století. A opět k němu nepotřeboval vlastně skoro nic - jen pár rekvizit, především železnou postel a holé šedivé stěny, posouvající se horizontálně i vertikálně a vytvářející téměř klaustrofobní prostory. Úzkými průrvami mezi nimi dosahuje režie dalších efektů: to když jsou vidět úzkou štěrbinou holínky pochodujících vojáků, nohy tančících párů anebo spící vojáci. Radok minimálními prostředky dosahuje maximálně komorního a sevřeného účinku; téměř filmově nechává plynout jednotlivé scény, obratně je na sebe navazuje a prolíná je - navíc se hraje bez přestávky.

Efekt stupňují i postavy ve vojenských přilbách, které se tajuplně plíží přes jeviště. Pochmurná vojenská a poloválečná mašinerie jako by tu už byla běžnou součástí života, kterou všichni trpce akceptují a snad se v ní i tak nějak křečovitě dokážou radovat a milovat. Pohlcuje všechny, v nichž zasvítí jiskřička bojovnosti - i nešťastníka Vojcka a jeho milou Marii. Když Vojcek jako ve zpomaleném filmu prořízne Mariino hrdlo, odvrávorá rovněž zpomalenými pohyby - nikoli však do jezera, kam odhodil nůž a kde se utopí. Vzadu se před ním postupně otvírá zářivě modrý magický prostor, v němž na židli a ve vodě sedí Marie. Vojcek si sedá k ní - ti dva unikli za cenu sebezničení, ale vpředu, v reálu, leží Mariina mrtvola a kolem klidně běhají děti i s Mariiným a Vojckovým děckem hopsajícím na dřevěném koníčku. Mašinerie se točí dál, bude chrlit a drtit další Vojcky a další Marie a další sirotky hopsající na dřevěném koníčku.

Možná se to vše odehrálo kdysi dávno ve střední Evropě, ale možná se to děje právě teď - na Balkáně, na Kavkaze a kdoví kde ještě. Radokův Vojcek rozhodně není senzačním dobovým příběhem o jednom vyšinutém pomatenci ani svědectvím o "depresivní morálce buržoazní společnosti" - jak býval Vojcek charakterizován v některých starších příručkách. Spíš připomíná jakési všelidské podobenství o tom, co vidíme, a přesto nevidíme. Tím jen podtrhuje genialitu díla.

Marcus Jupither v titulní roli, s hlavou bolestně nakloněnou, s výraznou mimikou, propracovanou gestikulací a bohatým barytonem je neobyčejně lidským hrdinou představení. Člověk si mimoděk klade otázku: Kdo by to takhle zazpíval a zahrál u nás? Nepolevujícího napětí však dociluje souhra celého týmu: je tu živočišná Marie v podání Irmy Mellergaardové, bizarní postavy kapitána a doktora v podání Ingemara Andersso na a Anderse Lorentzsona a další figurky. Orchestr Národního divadla odvedl pod taktovkou anglického dirigenta Elgara Howartha pozoruhodný, vysoce expresivní výkon - přinejmenším s ohledem na skutečnost, že tuto hudbu v uplynulých čtyřiceti letech nehrál. V epizodních rolích se mihli i domácí pěvci, nicméně celkově je inscenace přece jen dílem Göteborské opery. Uvážíme-li, že z evropského pohledu je to vlastně provinční divadlo, které dozajista nepůsobí ve snadných podmínkách, pak - podobně jako loni soubor z britského Leedsu - udělilo lekci nejen našim oblastním, ale i metropolitním scénám.

Scéna z Bergovy opery Vojcek.

Scéna z Bergovy opery Vojcek.

Scéna z Bergovy opery Vojcek.

Scéna z Bergovy opery Vojcek.

Scéna z Bergovy opery Vojcek.




Nejčtenější

Je to výprodej našeho kamarádství, reaguje Viewegh na slevy svých knih

Spisovatel Michal Viewegh v pořadu Za scénou

Euromedia, nový nakladatelský dům Michala Viewegha, láká na letní povídkový soubor Město mezi zelenými kopci, na kterém...

GLOSA: Brutal Assault opět dokázal, že patří k evropské špičce

Záběr z festivalu Brutal Assault 2018

Kolem 19 tisíc lidí dorazilo do areálu pevnosti Josefov v Jaroměři na letošní ročník festivalu Brutal Assault. A...



Spisovatelé napadli koncert Karla Gotta v Lipsku. Přitom žádný nebude

Karel Gott v pražské O2 areně 12. června 2018

Část Asociace spisovatelů se rozhodla napadnout říjnové vystoupení Karla Gotta v rámci Roku české kultury v Lipsku. Z...

KOMENTÁŘ: Dívejte se! Oscara získává největší tupost roku

John Nelson, Gerd Nefzer, Paul Lambert a Richard R. Hoover. To je sestava,...

Málokdy se vidí, aby více než šest tisíc vážených osobností spáchalo v jediném okamžiku hromadnou společenskou...

KVÍZ: Jak znáte Rychlé šípy a Jaroslava Foglara, plantážníci?

Rychlé šípy

Mirek Dušín, Jarka Metelka, Jindra Hojer, Červenáček a Rychlonožka. Příběhy Rychlých šípů od Jaroslava Foglara hltaly...

Další z rubriky

Slovácko sa opět nesúdí. Nabídne skleničku vína a trochu melancholie

Milena Steinmasslová a Jozef Kroner v seriálu Slovácko sa nesúdí (1984)

Ústřední postava Divadelního spolku Kašpar Jakub Špalek má chalupu v Němčičkách na Slovácku. A právě na tomto místě,...

Děti okupantů? Turisté v kožichu? V Arše řeší vztah k dnešním „Rusákům“

Záběr z představení Rusáci?

Jak se mladí Rusové žijící v Česku vyrovnávají s naším historickým komplexem? Jak vnímají vlastní minulost? I tyto...

ANKETA: Následuje přestávka. Je to pro vás přežitek, nebo nutnost?

Opona jako symbol divadelní přestávky

Jsou ještě kina, kde se diváci dočkají přestávky během projekce? A co koncerty v halách? A jak si s přestávkou v dnešní...

Najdete na iDNES.cz