Šokoval tím nejen posluchače, ale i své spoluhráče, když 3. června 1973 před publikem londýnského Hammersmith Odeon prohlásil: "Ze všech koncertů na turné si tenhle budeme pamatovat nejdéle. Nejen proto, že je to poslední koncert turné, ale proto, že je to náš vůbec poslední koncert."
David Bowie tím totiž poslal na věčnost bizarní postavu, s níž přitom už navždy bude spojován. Pohřbil Ziggyho Stardusta. Čin, který nejmarkantněji předznamenal tvorbu tohoto britského (vše)umělce pro následujících jedenatřicet let.
Nebylo to však v třiasedmdesátém roce poprvé, co si strhnul masku, jen aby si mohl nasadit novou. V okamžiku, kdy si v roce 1965 David Jones osvojil příjmení Bowie, aby se odlišil od slavnějšího Davyho Jonese, zpěváka pozdější kapely The Monkees, zadělal si na status interpreta, který si může dovolit cokoli - a nejenže mu to bude prominuto, nýbrž se to od něj bude očekávat. Vyrostl totiž v osobnost, která se stala pro několik nastupujících posluchačských i muzikantských generací zajímavá něčím jiným, než je znovuoživování dávno minulé éry.
Na rozdíl od Boba Dylana nebo Rolling Stones, z nichž první zůstal konstantou a druzí se zvrhli v juke-box na zašlou slávu, David Bowie neláká na to, čím kdysi býval. Nudil by se. Vždy ukazoval, čím je - na co si hraje - v daném okamžiku.
Jsem takový kiks
Část Bowieho skalních fanoušků si jej už dlouho ztotožňuje s postavou odcizené bytosti odnikud, kterou ztělesnil ve filmu Nicolase Roega Muž, který spadl na zemi (1976). Tohle překrývání se však míjí s Bowieho podstatou: možná je to exot, ovšem vždy zapojený do běhu událostí.
"Moje kariéra profitovala daleko víc z chyb než z věcí, které jsem udělal dobře. Vždycky se poučím ze zmetků! Vidím se jako takový kiks. Nechávám se unášet na vlnách entuziasmu. Celý můj život byl takový. Když se setkám s něčím, co mě fascinuje, jsem na to do tří hodin světová kapacita."
Koncept desky The Rise and Fall of Ziggy Stardust and the Spiders from Mars (1972) se v naprosto přesný čas snesl do prostředí odcházející kocoviny éry hippies a sjednotil v sobě to podstatné z komiksově zrůdných vizí budoucnosti, jak je prezentoval glam rock.
Bowie proměněný v Ziggyho na pódiu kombinoval přebarvenou latexovou bezpohlavnost a béčkové sci-fi se stylizací japonského divadla kabuki. Stardust zosobňoval luxusní image za pakatel, naivnost zbožštění hvězd. Měl úspěch, plánovaly se další koncerty, leč Stardust se - opět v pravý čas - vypařil, přestal bavit.
S albem Station to Station (1976) vystřídal Stardusta dekadentní aristokrat Thin White Duke (Bílý vévoda) v perfektně střiženém obleku.
Metamorfózy pokračují
Na sklonku 70. let se vydal hledat nové vlivy do Západního Berlína. Oslněn hudbou německých syntezátorových skupin Kraftwerk či Tangerine Dream zahodil rockovou instrumentaci a vypustil do světa album Low.
Vzniklo za pomoci mistra minimalismu a hudby pro urbanistická prostředí Briana Ena. Zpětně je tahle deska sice oceňována pro své průkopnictví, avšak tehdy svým rozdělením na instrumentální a písňovou část posluchače mátla a prodejně propadla. Je zde už patrná Bowieho základní vášeň – vyhledávat v undergroundu motivy, které jeho nahrávky prosadí a odliší v hlavním proudu.
Let's Dance, rok 1983. Parket blouzní z horečky sobotní noci a Bowie zas vynalézá sám sebe, natočil nejpřímočařejší album kariéry s lesklými pop kousky. Taky se dobře prodává - osm milionů kopií. Valná část rockově ukotvených fanoušků ho za tu "vyhlazenost" zatratila. Ani vnitřně to nezůstalo bez následků: Bowieho kreativita stagnovala.
Naprostý comeback nastal v polovině 90. let: album 1. Outside, nasycené strojovými hluky a poučené elektronickou hudbou, mělo být počátkem trilogie, k níž Bowie stvořil postavu detektiva Nathana Adlera a psal její deník. Aby svou novou formu podtrhl, vyrazil v USA na společné turné s hvězdami industriálního rocku Nine Inch Nails. Šlo o chytrý komerční tah, který nastávajícímu padesátníkovi pomohl oslovit mladé publikum.
Ovšem 2. Outside se nekonalo, Adler přestal Bowieho jako již mnoho jiných charakterů obohacovat. Zkřížil drum'n'bass s kytarami a vydal své dosud nejtvrdší a nejprogresivnější album Earthling (1997). Vtáhl taneční hudbu do mainstreamu a učinil ji respektabilní i pro konzervativní posluchače.
Proč přežil
Bowie jako kdyby neměl svou tvář, jako kdyby na něm nic kromě různobarevných očí nebylo pravé, původní, neměnné. Servíroval a střídal precizní podívané sumarizující momentální náladu doby. Neutápěl se ve svém odkazu a ve věrnosti jednomu hudebnímu stylu.
Tenhle postup má blízko k tomu, jak móda na jedné straně zrcadlí svět a na straně druhé činí změny pro změny. Bowie udělal z módy podstatu své práce. Proto je ošidné mluvit v jeho případě o vývoji, móda se nenese v duchu evoluce, libovolně střídá vlny retronávratů a futuristických výhledů. Nepřekvapuje, že Bowieho v roce 2000 vyhlásil časopis GQ nejlépe oblékaným mužem.
Stálé aktuálnosti Bowie docílil tím, že se mu žádná z jeho identit nevpila jako tetování pod kůži. Přežil, protože se nestal Stardustem, ale jen si na Stardusta hrál. Sice s naprostou vážností, precizní přípravou na představení a ctěním všech pravidel, avšak s vědomím, že jde o hru, která jednoho dne bude dohrána. Na rozdíl od skupiny Kiss nebo hudebníka Marilyna Mansona, kteří si svá alter ega nosí z práce domů.
K vědomí hry patří nezávaznost a k povaze hráče roztěkanost a netrpělivost. Bowie notoricky opouštěl rozdělané projekty a rozehrané partie, protože se třásl na novinky. Díky daru nezměrné zvědavosti stále s uchem na kolejnici trendů; chtěl si všechno vyzkoušet hned v zárodcích – glam rock, ambient, disco, industriál, jungle, možnosti internetu, chtěl spolupracovat s každým, kdo ho okouzlil (Lou Reed, Eno, Lennon, Freddie Mercury, Pet Shop Boys, NIN).
Jako když děti chtějí mít hračky svých kamarádů, a když se jich nabaží, tak kohout, vůz i husárek bouch, bác letí do kouta!
Maska nemaska
"Je to show typu tričko a džíny. Pokud se vám líbí idea toho, jak s kytarou zpívám své písně, budete nadšeni," pravil sedmapadesátiletý hudebník v jednom z posledních rozhovorů k nynějšímu Reality turné.
V jeho rámci vystoupí 23. června v Praze. Že by se zcela vzdal stylizací? Ne tak docela, civilnost je maska, další z her, kterou dosud David Bowie nevyzkoušel, a je naprosto rovnocenná s transsexuálními převleky ze 70. let.
