Původní Slade se rozešli v roce 1992 a vy jste záhy založil kapelu s názvem Slade 2, ale teď už zase vystupujete jako Slade.
Ano, ale ukázalo se, že to mátlo lidi i promotéry, tak jsem se rozhodl, že budeme zase prostě Slade.
Bylo to tedy původně ohledně právních nároků bývalých členů?
Když odešel zpěvák Noddy Holder, řešili jsme to. Ale byl to můj pokus oddělit ta dvě období, což nefungovalo. A popravdě, já a Don Powell jsme původní Slade. Je spousta jiných kapel, které jezdí pod svým jménem, přitom tam ze staré party není prakticky nikdo.
V nové sestavě fungujete přes dvacet let. Ale bylo tehdy obtížné vyměnit hlavního zpěváka?
Samozřejmě. Noddy má mimořádný hlas, takže bylo těžké najít někoho, kdo je podobně založený. Steve Whalley byl dobrý a Mal McNulty, který s námi zpívá teď, je skoro jako Noddy.
Vaši bývalí spoluhráči Noddy a Jim Lea byli autory většiny vašich hitů...
Všichni jsme psali, ale Noddy a Jim byli trochu jako Lennon a McCartney, prostě to fungovalo. Proč něco měnit?
Je tohle důvod, proč Slade od 90. let nevydali novou hudbu?
V roce 1994 jsme udělali desku Keep on Rockin’, pak ještě živé DVD. Jasně že bych jako muzikant rád vydal něco nového. Ale upřímně, naživo stejně musíte hrát to, co mají lidé rádi.
Nenudí vás hrát pořád ty staré věci?
Mám je rád a hraju je rád. Každý večer jsem v jiné zemi, je to jiné publikum a ti lidé nás třeba nikdy neviděli. Takže jim musím dát to, kvůli čemu přišli. Těší mě dělat jim radost, takže mě to nemůže nudit. Sám jsem fanoušek jiných kapel. Nikdy jsem bohužel nebyl na koncertu Beatles, ale kdybych je zažil v 60. letech, samozřejmě bych dnes chtěl slyšet staré fláky, které pro mě mají to největší kouzlo. A stejné je to s námi a našimi fanoušky. Já navíc miluju to, co dělám. Je mi sedmdesát a vystupování mě udržuje psychicky stále mladého.
Proč jako levák hrajete na kytaru pro praváky?
Ve třinácti jsem dostal první kytaru, ale tehdy se levoruké nástroje nedělaly. Takže jsem se to musel naučit. Později jsem potkal pár levorukých kytaristů, kteří mi říkali, že by si přáli hrát „normálně“, protože levou rukou letíte po pražcích. Vlastně je pro kytaristu mnohem důležitější! Ale u mě to prostě bylo tím, že mě učitel přesvědčil, že mám hrát napravo. Bylo to předtím, než se proslavili Beatles a Paul McCartney se stal legendou. Do té doby se tak na kytary prostě nehrálo.
