Jak se cítíte jako čerstvý laureát státní ceny?
Je to velká čest, zejména proto, že je to cena za divadlo, v mém případě za operu. Snad si ji ani nezasloužím, protože vím o řadě lidí, kteří pro české divadlo udělali daleko víc. Taky jsem si uvědomil, že přicházím do let, protože státní ceny nedostáváte, když je vám dvacet.
Většinu svých inscenací jste režíroval v cizině. Také jste se nechal slyšet, že cena je pobídka, abyste pro české divadlo něco udělal. Co to bude?
Chtěl bych režírovat nějakou činohru. Jsem v kontaktu například s Národním divadlem nebo Divadlem Na zábradlí. Zatím hledám nejen prostor, ale i téma.
Čím vás hra musí zaujmout?
To je hrozně těžké. Nicméně každý člověk má svá témata, kterými se s obměnami zabývá celý život. V opeře jsem si již od začátku vybíral autory, jako jsou Janáček, Britten, Šostakovič...
Vyjma Janáčka jste žádnou českou operní klasiku nerežíroval. Třeba Prodaná nevěsta by vás nelákala?
Janáček je pro mě nepřekonatelný. Prodanou nevěstu mi v zahraničí nabízeli několikrát. Ne, že bych Smetanu neměl rád, ale neláká mě. Ani hudebně, ani tematicky.
Vzpomenete si na okamžik, kdy jste poprvé jako režisér předstoupil na první zkoušce před soubor?
Na to si vzpomínám velmi dobře, bylo to v roce 1981, zkoušeli jsme Bohému. Do té doby jsem dělal jen malé opery a najednou přede mnou stál velký ansámbl se sborem, statisty... Čirá hrůza. Ještě navíc to bylo v divadle, kde jsem předtím pracoval jako kustod, statista a asistent režie. Důležitou součástí práce režiséra je také udělat dojem. Přesvědčit lidi, že vaše vize přinese výsledek a že má cenu na ní pracovat. Mou chybou tehdy bylo, že jsem se na svou první režii připravoval tak detailně, až to bylo absurdní. Všechno jsem měl vymyšlené předem a to není dobré.
Režírovat jste začal až po smrti otce. Kdy vám jeho rady nejvíc chyběly?
Myslím si, že člověk si stejně nikdy poradit nenechá. Spíš mě mrzí, že když táta umřel, tak jsem byl dost mladý a divadlo mě vůbec nezajímalo. Nebyl jsem dítě, které už od dvanácti ví, že chce dělat divadlo. Dnes bych si s tátou rád o divadle popovídal.
Nechce se mi věřit, že by vás rodina neovlivnila.
Samozřejmě ovlivnila, ale pro mě divadlo nebyl kouzelný svět, ale čekání na rodiče, až přijdou domů ze zkoušky.
Nakonec jste v divadle zakotvil. Kdy přišel zlom?
Úplnou náhodou jsem na konci sedmdesátých let dostal místo asistenta režie. Přijal jsem ho, aniž bych věděl, co to znamená. Když jsem pak asistoval třetímu špatnému režisérovi, říkal jsem si, že bych to mohl zkusit sám. Ke své velké první inscenaci jsem se taky dostal náhodou.
O náhodách hovoříte často. Co považujte za nejšťastnější náhodu v životě?
Mé největší štěstí je, že mám možnost pracovat svobodně, s tematikou, která mě zajímá. Opera mě uživí. Nemusím dělat věci, které mě nebaví. To je velký luxus a já si ho moc vážím.
Cena je spojena s částkou sto tisíc korun. Už víte, co s ní uděláte?
Nevím. Ještě jsem o tom vůbec nepřemýšlel.
 David Radok. |
