Byla jste si tím jistá?
Ano. Teprve pak, když jsem si byla jistá, přišel nápad natočit desku. Potřebovala jsem někoho, kdo jí dá formu a zároveň stojí v taneční hudbě pevnýma nohama. Takovým člověkem byl Honza Kleník ze skupiny Ohm Square.
Chtěli jste udělat kompromis mezi písničkami a říší zvuků?
Ano. Chtěla jsem zachovat melodie. Budu ráda, když si je lidi dokáží zazpívat. Na druhou stranu jsem nechtěla držet klasický systém stavby písní. Nechali jsme je hodně otevřené. A zkombinovali jsme oba světy i zvukově. Vedle elektronických prvků se objeví živý smyčcový kvartet nebo muzikanti, kteří hrají třeba s mým hostem Danem Bártou. Propojili jsme muziku i lidsky. Romana Holého asi nepřekvapilo, když jsem ho požádala o spolupráci. Věřila jsem, že když se spojí talentovaní lidé, kteří se pohybují v různých sférách, nemůže vzniknout nic špatného.
Jak vznikla skladba Jako motýli, ve které zpíváte s kolegyní Charlottou a Danem Bártou?
Písničku vymyslel Honza Kleník s Charlottou. Melodii jsem rozvinula. Pak jsme přizvali mužský element, Dana Bártu s jeho zádumčivým, chraptivým hlasem a zamračeným čelem. Text zpíváme každý ve svém jazyce. Já slovensky, Dan česky a Charlie One anglicky. Řekli jsme si, že každý napíšeme svoji část textu separátně. Nezadali jsme si téma. Když jsme se pak sešli, nic jsme neupravovali. V metaforách jsme se vyjadřovali o stejných věcech. To bylo znamení, že spojení funguje.
Přiblížila jste se taneční scéně, nebo se taneční scéna přiblížila k vám?
Asi jsme si vyšly vstříc. Snažila jsem se najít si místo někde mezi sebou a taneční scénou. Tím může být deska zajímavá.
Vy jste připravovala album v Americe, ale místo toho vydáváte desku v Česku. Z amerického projektu tedy sešlo?
Nesešlo. Je to stále můj sen. Ale nejsem naivní blondýna. Vím, že svět showbyznysu v Americe je složitý a těžký. Takových zpěvaček jako já je tam spousta. Na druhou stranu mnohým z nich se to opravdu povede. I když třeba nejsou zdaleka tak šikovné, ambiciózní nebo všestranně rozvinuté. Já mám výhodu a náskok v tom, že dělám od osmi let. Nejsem jenom zpěvačka. Umím si ve studiu získat respekt. I když přijdu mezi ostřílené chlápky, kteří se na mě koukají skrz prsty, po několika větách je dostanu.
Nastavíte si poměry na zvukařském pultu?
Zkusím to, zeptám se na pár odborných výrazů, vyberu si značku mikrofonu, na který budu zpívat.
Jste si sama sebou jistá?
Nechci to stavět na odiv. Ale vím, že mám talent, vážím si ho, umím s ním pracovat a dokážu ho zúročit. V tomhle smyslu mám sebevědomí v pořádku. Nějakou dobu jsem v Americe žila a pracovala. Ti lidé by neztráceli čas s někým, kdo je nezajímá. Natočili jsme několik demosnímků s producenty nebo muzikanty, kteří jsou číslo jedna v americkém showbyznysu. Je mi jasné, že se asi nestanu jejich životní prioritou. Zatím spolupracujeme na přátelské bázi. Já se jim nevnucuju ani neškemrám, že chci dobýt Ameriku. Víceméně je to tak, že oni nabízejí: Chceš něco udělat? Třeba to dopadne. Ale třeba to nedopadne. Proto jsem se po delší době rozhodla udělat desku tady.
Dá se úroveň práce u nás a v Americe srovnat?
Je to jako všude o penězích. V podstatě tam funguje stejný princip. Existují lidi, kteří se znají a kteří si pomáhají. Jiní se k nim snaží dostat. V Americe je to ale stokrát tvrdší a zákeřnější. Říká se, že showbyznys je nejdrsnější hned po mafiánství a drogovém byznysu. Docela tomu věřím. Jde o obrovské sumy peněz, které se točí mezi firmou, producenty, skladateli či zpěváky. Jenže ten se v Americe narodil a oni mu hrdě a správně můžou říkat showbyznys.
Jaká cesta je pro vás schůdná?
Pro mě je jen jedna cesta.
Jde o to, aby se některý z vašich demosnímků dostal do rozhodující kanceláře a byla vám nabídnuta smlouva?
To já už asi neovlivním. Když se to stane, budu nesmírně šťastná, když se to nestane, nebudu to brát jako tragédii. Necítím žádný deficit. Oni mají úplně stejné výpadky jako my. Stejně se popletou, neladí. Nejsou polobozi. Kdyby tam přišla spousta našich lidí...
Třeba kteří?
Například Roman Holý nebo Dan Bárta. Opravdu si myslím, že jsou u nás profíci, jako Honza Muchow, Honza Kleník i partička kolem Čechomoru, ze kterých by si Američani sedli na zadek. Jenže mezi nimi a námi stojí něco jako berlínská zeď. I když se zrovna o muzice říká, že by měla bořit hranice. Je strašně těžké do Ameriky proniknout a navázat správné kontakty. Byla jsem ve studiu s Eltonem Johnem nebo Patrickem Leonardem, bývalým producentem Madonny. Po hodině práce jsem cítila, že jsme na stejné lodi. Respektovali mě. Vím, že by stejně reagovali na řadu dalších lidí.
Proč nezkoušíte štěstí v Německu?
Tam je odlišná kultura, neříkám dobrá nebo špatná. Ale člověk se musí hodně přizpůsobit, a to pro mě nebylo. Dostala jsem nabídky z Německa. Hit Zvonky štěstí tam kdysi byl nesmírně úspěšný. Odmítla jsem. Možná bych dnes přehazovala peníze vidlemi, ale bylo by mi asi těžko.
Jaká je vaše největší zkušenost ze showbyznysu?
Nesmím nic podcenit. Když si chci stát za svým projektem a podepíšu se pod ním, měla bych vědět o každém písmenku, notě, o každé koruně. Musím být stále ve střehu.
16. dubna 2002 11:21
