RECENZE: Album Dannyho Elfmana je halabala naházená hromada hudby

Z jeho pera pochází znělka Simpsonových nebo hudba k filmům Tima Burtona. Formát dlouhohrajícího – v tomto případě spíše „příliš dlouho hrajícího“ – alba ale skladatel Danny Elfman neutáhl.

Filmový skladatel Danny Elfman na koncertě v pražském Obecním domě zazpíval 25.3. 2014 písně z Ukradených Vánoc Tima Burtona. | foto:  Tomáš Krist, MAFRA

Kinofilům osobu skladatele Dannyho Elfmana netřeba dlouze představovat, pro ostatní ve stručnosti: pokud jste viděli alespoň jeden film Tima Burtona, pravděpodobně jste se s jeho hudbou setkali. S druhdy výstředním a osobitým tvůrcem spolupracoval na snímcích Batman, Velká ryba, Beetlejuice či Střihoruký Edward. Kromě toho napsal báječné písničky z kultovního animovaného muzikálu Ukradené Vánoce Tima Burtona a je autorem ústřední melodie seriálu Simpsonovi.

Tedy portfolio jako řemen, a když připočteme fakt, že Elfmanův rukopis je jedinečný a prakticky okamžitě rozpoznatelný, bylo jeho sólové album Big Mess, které vydal po sedmatřiceti letech od předchozí nahrávky So-Lo, velkým lákadlem. Tušenou laskominou, po jejímž přechutnání ovšem na patře zůstane podivná pachuť, pocit prázdnoty a nenaplněného potenciálu.

Elfman svého času působil v novovlnné kapele Oingo Boingo, k jejímuž nespoutanému a svobodnému duchu, s nímž přistupovala ke komponování, se tímto albem přibližuje. Což o to, alternativně-rockový, místy až industriální kabaret na první letmé ohledání nevyhlíží marně, zvlášť když si připočteme účast hráčů jako je Josh Freese, bývalý bubeník Devo, The Vandals nebo Guns N’Roses nebo Robin Finck, spolupracovník Nine Inch Nails a rovněž Guns N’Roses. Bohužel potenciál nebyl naplněn a Big Mess je velmi únavným, nemotorným a hlavně předlouhým kusem hudby, který uposlouchat na jeden zátah je stejná fuška jako sledovat Burtonovy prefabrikované, originální poetiky zcela zbavené filmy z poslední doby.

Pustit do světa album s osmnácti skladbami o délce více než sedmdesát minut je odvážné rozhodnutí, k němuž se soudní muzikanti a skladatelé uchylují výhradně ve chvíli, kdy mají nashromážděno dost silného materiálu a ještě nějaký zastřešující dramaturgický rámec nebo koncepci. Elfman nic podobného zjevně neměl, jeho album je halabala na sebe naházená hromada hudby, z níž se občas vyloupne nějaký slušný, i když povědomě znějící melodický motiv.

Big Mess

40 %

Danny Elfman

Třeba taková Happy jako kdyby vypadla ze zpěvníku Umpa-lumpů z Karlíka a továrny na čokoládu. Častěji se ale Elfman utápí v sotva průměrných a nezáživných skladbách bez nosného nápadu. Vše jako bychom to už v mnohem lepší podobě slyšeli, je to bez šťávy, bez osobitosti. Elfmanova typická hravá melodičnost se dostává ke slovu jen občas například v Kick Me, častěji ale album zní jako variace na ulítlé nadžánrové projekty Mikea Pattona z Faith No More. Jenže oproti němu Elfmanovi schází odvaha nebo chuť přijít s něčím radikálním, nečekaným, nad čím by posluchač nevěřícně užasl nebo se pobavil.

Křížení stylů působí mechanicky a negeneruje žádnou kvalitu. Jednotlivé motivy se vzájemně neobohacují, jen existují vedle sebe. Velmi těžko se k desce hledá klíč, není jasné, co jí chtěl Elfman sdělit kromě toho, že mezi řádky intenzivně prosvítá truchlivá zvěst o skladatelské krizi. Alespoň co se písničkového formátu týče.