Než jste se stal autorem populárně naučných knih, živil jste se jako novinář. Co vás přimělo k této změně?
Přečetl jsem si dvacetiřádkovou zprávu o tom, že v Údolí králů došlo během vykopávek k brutálnímu úmrtí archeologa a že tato záhadná smrt má být dalším naplněním Tutanchamonovy kletby. Vzal jsem si měsíc dovolené a v Egyptě nalezl nejen jednoho, ale hned třicet mrtvých archeologů. Na tomto základě jsem v roce 1973 napsal historickou prvotinu Kletba faraonů, jež se stala světovým bestsellerem a já etablovaným literátem, který už nikdy nemusel překročit práh redakce.
Žijete ve vesničce nedaleko Starnberského jezera poblíž Mnichova, vaším druhým domovem je zároveň věž hradu Burghausenu. Je pro vás tato věž oním ideálním místem, které vám poskytuje potřebnou inspiraci pro psaní?
Stejně jako sbírka mých deseti automobilů veteránů či vzácných tisků je můj byt na Burghausenu především splněním dětského snu. V tomto městečku jsem odmaturoval a často jsem chodil na hrad, poněvadž mě okouzlovala jeho atmosféra. Už tenkrát jsem snil o tom, že bych chtěl nastálo žít v jedné z jeho věží. Část roku tam žiju se svou ženou a hradním strašidlem Edelbertem. Inspiraci tam nalézám úplně všude. Důkazem toho je třeba i můj první středověký román Koperníkova kletba, který jsem na hradě napsal.
Na Světě knihy byl oceněn vietnamský bohemista i neschopní překladateléNa literárním veletrhu Svět knihy se dnes udělovaly další ceny. Premia Bohemica za šíření české literatury ve světě připadla vietnamskému bohemistovi Duongu Tat Tuovi, na pomyslný překladatelský Skřipec byli "nataženi" překladatelé Hana a Martin Sichingerovi a Václav Čapek. |
Je o vás známo, že se během psaní pouštíte do rešerší, při nichž nelitujete námahy, času ani peněz, abyste popisované místo zobrazil co nejvěrohodněji.
Nechci psát o žádném místě, které bych předtím nenavštívil. Moje fantazie je sice bezbřehá, ale proč bych si měl něco vymýšlet? Třeba jsem jel v noci na oslovi napříč Údolím králů. Tu cestu jsem musel absolvovat a osobně procítit, abych ji později mohl věrohodně popsat osmnácti řádky knihy. Tyto nákladné rešerše si mohu dovolit jen proto, že vždy pracuji na dvou až třech knihách současně. Je to náročné, ale tento "Vandenbergův turismus" se mi vyplatí. Především u čtenářů, kteří mi opětovně potvrzují, že vylíčené místo bylo naprosto totožné s tím, které navštívili také oni sami.
Navzdory vaší bouřlivé nevoli býváte označován za německého Dana Browna. A co víc, jeho dílo vydává v Německu dokonce stejné nakladatelství, jako je to vaše...
Ačkoliv píšu německy, nepovažuji se za ryze německého, ale spíše za mezinárodního spisovatele. A pokud jsem označován za německého Browna, tak to mě uráží, neboť je to podle mě zcela naopak: Brown je americký Vandenberg! Můj nejúspěšnější sakrální titul Sixtinské spiknutí, v němž se na pozadí Vatikánu věnuji turínskému plátnu, nejdůležitější relikvii katolické církve, jsem napsal již v roce 1988. Takže je jasné, kdo od koho opisoval. Navíc jsem se postupem času uchýlil k malé lsti. Do svých knih pokaždé vpašuji jedno historické faux pas, a i to ode mě převezmou.
Dan Brown dopsal novou knihu
|
Na prahu své pětačtyřicítky patří americký spisovatel Dan Brown k nejhýčkanějším autorům Hollywoodu. Co nás čeká po Šifře a Andělech a démonech?Odkud pramení averze vůči církvi, jejíž negativní obraz se neustále promítá do vašich církevních thrillerů?
Během druhé světové války jsem ztratil rodiče, pečovala o mě babička a náhradní matka. Prošel jsem si sirotčincem a církevními školami, kde jsem byl tvrdě vychováván sadistickými jeptiškami a homosexuálními benediktiny. Když jsem se po takových osobních zkušenostech dostal k pramenům, které církev nestaví do nejlepšího světla, tak není divu, že jsem zapřisáhlý antiklerik, který zároveň závidí každému, kdo opravdově věří.
