Jak se vám s Martinem Valihorou, jenž účinkoval třeba v kapelách Prúdy či Collegium Musicum, hraje?
Velmi dobře. Je to bubeník, který má tah, což je strašně důležité. Hlavně dnes, kdy se konkuruje i nekompromisním beatům postaveným z nul a jedniček. Martin je odkojený funky, kde byl takový způsob hraní podmínkou už v době, kdy se hudba ještě nedělala na počítačích, takže tu výbavu má. A nejen tuhle. Občerstvil nás.
Předpokládám, že se bude podílet i na nové desce. V jaké fázi se album právě nachází?
Z našeho repertoáru jsme vybrali věci tak, aby nám v nich všem bylo dobře. A asi desetkrát jsme si je loni někde „přelízli“. K tomu jsme napsali nové kousky a začínáme je hrát, ať zjistíme, jakým způsobem umíme s novým materiálem pracovat. Pak přibudou další nové písně, pak to půjdeme nahrát. Takže je to takový standardní přístup, který zohledňuje fakt, že každý z hráčů Illustratosphery je osobnost, jíž záleží na interpretaci. Je to trochu složitější hráčství, jakkoliv výsledná písnička třeba na poslech může působit jednoduše.
Takže se dá říct, že návštěvníci turné jdou na vaše soustředění.
Vlastně to tak je a svým způsobem to bylo vždycky. Protože co koncert, to trochu jiné hraní.
Dá se u nových písní vysledovat nějaký posun oproti předchozí tvorbě?
My vždycky směřujeme k témuž. Jde nám o to, aby písničky neztratily nic z drzosti nabídky. Nesnažíme se vyhovět vkusu, ale přinést něco, co chceme hrát. Taky se snažíme oprostit materiál od všech samoúčelností. Chceme hudbu upřímnou, co nejstručnější, sdělnou, která bude obsahem i formou dělat radost co největšímu počtu lidí. A o to vše se snažíme pořád, takže určitě nezačneme psát jednoduché popěvky. Ale o stručnosti vždy mluvíme. Jestli se nám to však povede, už nedokážu posoudit. V porovnání se současnou mainstreamovou písňovou produkcí je krásně možné, že se budeme jen vzdalovat a vzdalovat.
Vaše další kapela J.A.R. teď s deskou Eskalace dobra získala čtyři nominace na ceny Anděl. Znamená to pro vás něco?
Potěší to. Zabývat se tím déle než čtrnáct dní kolem nominace a čtrnáct dní po ceremoniálu je trochu nonsens a samozřejmě nemyslíte na ceny, když to píšete. Ale radost to udělá vždy. J.A.R. přesně vystihuje výše popsané. Ničím než vlastním vkusem se nelimitovat, udělat tím dírku do světa a pak se poplácat po zádech je skvělé, přeju nám to.
