RECENZE: Dan Bárta už hlasivkami prach nevíří, ale maluje podmanivé obrazy

Po sedmi letech vydal Dan Bárta album s doprovodným souborem Illustratosphere. Titul Kráska a zvířený prach je v duchu jeho oblíbených hříček, hudebně jde o do detailu promyšlený a propracovaný celek.

Názory na „sólovou“ tvorbu Dana Bárty (uvozovky proto, že zdaleka nejde jen o jeho hudbu, vklad špičkových muzikantů z Illustratosphere je velmi podstatný) se různí už od dob bezejmenného debutového alba z roku 2000. Tam, kde si jedni pochvalovali sofistikovaný hudební tvar a zcela nový, jemný Bártův hlasový projev, želeli druzí ztráty rockové energie, kterou oslňoval jako frontman kapely Alice.

Bártovo srdce ale už prostě patřilo jazzu, soulu, funku a dalším „nerockovým“ žánrům, s tím se jeho stoupenci prostě museli smířit. S Illustratosphere za zády se zpěvák zbavil určité urputnosti v hlase, rozvolnil se a osvobodil. Původně zamýšlený jednorázový projekt se rozprostřel do dalších alb a Kráska a zvířený prach je dalším logickým zastavením na této cestě.

Od prvních tónů úvodní Jejich déšť je to kolekce křehká, třepotavá, při níž člověk občas přestane dýchat v obavě, aby písničky nějak neponičil a nerozbořil. Intimní poetika v textech komorní dojem jen podtrhuje. A samozřejmě pojítkem je krom Bártova hlasu i virtuózní a přesto účelně hrající Illustratosphere.

K podobným deskám je třeba najít si cestu, je zbytečné předpokládat, že na nich budou hity. Nebudou, jen písničky, které se za určitých okolností mohou stát „hity“ – vašimi osobními. Tedy skladbami, které vás za určitých okolností zasáhnou niterně nejsilněji. Může to být třeba hned zmíněná Jejich déšť s výraznou kytarovou linkou, případně Happy Ginger, jako další dokonale zvukově propracovaná, navíc s výrazným tanečním, možno-li to tak nazvat, rytmem. Jen škoda anglického textu, v mateřštině Dan Bárta zní přece jen volněji a důvěryhodněji. Třeba jako v Nahé tmě...

Kráska a zvířený prach

70 %

Dan Bárta & Illustratosphere

Těžko vlastně na podobnou muziku pasovat striktní hodnotící procenta. Pro někoho to může být za sto, jiný by znuděně plácl dvacítku a šel si raději pustit starou Alici. Výsledný počet proto berte jako na jedné straně objektivní ocenění nepopiratelných kvalit alba, na straně druhé ale také jakési subjektivní přiznání se k tomu, že s recenzentovým osobním vkusem se Bártova tvorba přece jen lehce míjí.