Uvěříme však něco takového člověku, jenž hrál v roce 1948 klíčovou roli svědka a o pár let později u svého stolku v kavárně Slavia iniciační úlohu proroka a kazatele mocí dodnes nenáviděného moderního umění!? V chronologické zkratce provází film diváka Kolářovým lidským i uměleckým osudem a přináší četné ukázky z jeho rozsáhlého výtvarného díla, doplněné dobovými záběry či vzpomínkami a úvahami lidí, kteří "jednomu z nejlepších českých umělců vůbec" - jak tvrdí básník a překladatel Josef Hiršal - stojí na blízku už řadu let. Vedle rekapitulace Kolářovy cesty z Kladna do Paříže a na newyorské výsluní světové výtvarné scény - v absolutně prestižním Guggenheimově muzeu se v roce 1981 konala dokonce jeho retrospektiva - dokument připomíná, jak dalekosáhle ovlivnila umělcovo pojetí tvorby návštěva památníku v Osvětimi.
Kisilův dokument o Kolářovi nese podtitul "básník, výtvarník, inspirátor, mecenáš". O vlivu jeho básnického díla na mladší generace spisovatelů jasně vypovídá Ivan Wernisch: podle něj i ti dnešní dobří spisovatelé jako Jáchym Topol užívají literární postupy objevené Kolářem, ačkoli jeho dílo ani důvěrně neznají. A stejně jako v Praze, kde díky Kolářově podpoře mohla vycházet samizdatová edice Petlice, také v Paříži, kde zůstal, aniž to bylo jeho úmyslem, se záhy začal starat o ostatní emigranty a financoval vydávání časopisu Revue K či katalogů.
Jak říká v dokumentu literární historik Vladimír Karfík, Kolář byl "vždycky stejně přísný k sobě i ke druhým, jistě byl také nespravedlivý". Přesto jej však všichni vždycky vnímali - řečeno ústy Václava Havla - jako "takovou školu jakési spisovatelské odpovědnosti".
8. února 1999
