Na desce Velký flám se poprvé objevují jak klasické nahrávky z katalogu Supraphonu, tak písně, jež po roce 1992 vycházely v Jandově vlastní firmě.
Lucerna je pořád takový muzikantský svatostánek, že?
Má své tajemno, pořád táhne. Hráli jsme desítky nebo stovky koncertů venku, v halách, v osmdesátých letech jsme jezdili po stadionech, ale v Lucerně to vždycky chystáme trochu slavnostní. Přijedou tam lidi z Moravy i třeba ze Slovenska. Mohli bychom udělat i dvoják, vyprodáno je měsíce dopředu, ale já to nemám zapotřebí.
Takže to nejen byl, ale stále je „velký flám“!
Zatím držíme pohromadě, myslím teda kapelu. Mám tam dva kluky, co se mnou jezdili v osmdesátých letech, kdy jsme sbírali Zlaté slavíky. Pro starší fanoušky to má nádech hodnoty, že to pořád funguje. A doplňují nás dva mladší spoluhráči. Teda, pětatřicátník a čtyřicátník.
Vy jste Slavíka získal třikrát, čímž jste se dostal do elitního klubu zpěváků, kteří porazili Karla Gotta. Jaký to byl pocit?
To byla zvláštní doba, mlha přede mnou, mlha za mnou. Jezdili jsme pětadvacet koncertů měsíčně, takže ty vzpomínky jsou trochu neostré. Spíš vzpomínám, jak jsem v roce 1983 držel v ruce svůj první singl Jahodový koktejl a ve Zlatém slavíku jsem byl na padesátém místě, dál se to ani neuvádělo. To jsem jel domů a mamince jsem ukazoval desku a byl jsem nadšený, že se mi něco povedlo. Když jsem měl vyprodané šňůry, prodával jsem statisíce desek a jeden rok byl ve Slavíku druhý, tak už jsem cítil, že to může vyjít.
Čili to už nebyl šok nebo překvapení?
To ne, protože jestli si dobře vzpomínám, tak prvního elpíčka Hurikán se prodalo 380 tisíc, to bylo velké číslo i tehdy. Pak přišlo ocenění od dýdžejů, vyhodnocovalo se deset nejhranějších písní na diskotékách a já tam měl tři. To už vás někteří neberou jen jako kolegu, ale přijde i závist, jak jinak v Česku.
A vy jste ke své kariéře přistupoval cílevědomě, nebo jste spíš bral, co přicházelo?
Muzika pro mě vlastně nebyla priorita a hlavně jsem nikdy nevěřil tomu, že bych mohl být hvězda. Jak taky v Drahotuších u Hranic na Moravě! Ale samozřejmě mě to k hudbě táhlo. Ve dvanácti třinácti letech byl pro mě pánbůh Waldemar Matuška. V patnácti jsem založil kapelu a hráli jsme nejdřív jen na tři španělky ze zpěvníčku Zpíváme s kytarou. Protože jsem nebyl plnoletý, nemohl jsem dělat kapelníka.
Našel jsem teda klávesistu, kterému zrovna bylo osmnáct, ale stejně jsem si to všechno řídil sám. Hráli jsme už i některé moje písničky, ale lidi o ně moc nestáli. Základ byly skladby jako Jumpin’ Jack Flash od Rolling Stones, Spicks and Specks od Bee Gees a samozřejmě také věci od Beatles. A pak jsem slyšel Creedence Clearwater Revival a byl z nich úplně na mrtvici. Ten syrový country rock z jejich prvních desek jsem strašně žral a na tancovačkách jsme od nich hráli snad čtrnáct věcí. Lidi mi pak říkali Fogerty podle jejich zpěváka. Tehdy jsem poprvé uvěřil tomu, že bych mohl stanout na prknech, která znamenají okres.
Neměl jste se svým chraplákem problém? On je sice výrazný, ale umím si představit, že se neslučoval se socialistickou představou o zpěvu.
Nahrával jsem v rozhlasu a byl tam režisér, který mi říkal: Pane Janda, buď budete zpívat normálním hlasem, nebo sem nechoďte. To mě povzbudilo! Pak přišel druhý režisér, mrknul na mě a říká: Vydrž, on končí směnu a já to pak s tebou natočím. Vždycky se našel někdo, kdo mě podržel.
Jak vznikal výběr písní na aktuální dvojdesku Velký flám?
Vybral jsem písničky, o kterých si myslím, že tam musí být, potom písničky, o kterých si myslím, že by tam mohly být, protože na ně nedám dopustit. A k tomu písně z nových desek, aby si lidi mohli udělat úsudek, kam jsem se posunul. Doladili jsme to společně s Milošem Skalkou, který přišel i s kousky, které mně už vypadly z paměti. On dokonce zabrouzdal až do roku 1981, ale ty skladby byly natočené mizerně, tak jsme je nezařadili.
To u časově rozmáchlých kompilací asi obecně hrozí, že některé starší nahrávky už nám dneska neznějí dobře. Dělal jste na nich nějaké úpravy?
Vlastně ne. Akorát jsem předělal píseň Velký flám, která dala celé té výběrovce název. Vyšla v roce 1996, byla docela známá, ale nějak to nebylo to, co jsem si představoval. Byl jsem z ní trochu zklamaný. Teď jsem do té původní nahrávky dodělal nějaké party. Zařadili jsme ji tedy na závěr, vlastně jako bonus.
Našly se skladby, které jste zařadit chtěli, ale už se prostě nevešly?
Rozhodně jich bylo víc, já jsem původně od Supraphonu dostal nabídku na trojalbum. Ale mně připadá, že se to dělá spíš lidem, kteří už nejsou, a přišlo by mi to jako taková moc velká tečka. Já jsem pověrčivý. Kolik spisovatelů už mě přesvědčovalo, že uděláme knížku, ale já zatím nechci bilancovat. Až mě klepne, ať to pak udělají za mě. Ale na výběr jsem dal svoje srdcovky. Možná by se daly přidat dvě tři věci, co mě napadly později, ale to nevadí.
