Promítaly se tu coby rané ukázky poválečného obrazu holokaustu ve východoevropských kinematografiích a Daleká cesta, jejíž děj je zasazen do válečného Terezína, se v digitálně restaurované podobě vrátí ode dneška také do českých kin.
Oba snímky navíc spojuje osobní vztah tvůrců k látce. Jakubowská zažila osvětimské peklo mezi ženskými vězeňkyněmi na vlastní kůži, takže její pojetí se blíží dokumentu, Radok zase jako poloviční Žid ztratil mnoho příbuzných v koncentračních táborech.
Jeho dědeček byl umučen v Terezíně, kde se Daleká cesta natáčela, navíc s komparzem tvořeným bývalými terezínskými vězni, a Radokův otec byl v terezínské Malé pevnosti vězněn; zahynul pravděpodobně v Mauthausenu. Osobně Terezínem prošel autor námětu a spoluscenárista Erik Kolár.
Ovšem režisér Daleké cesty zvolil odlišný, naopak vysoce stylizovaný způsob vyprávění, který mu doma vynesl nařčení z estetizace hrůzy, zatímco v cizině vesměs uznání. Bosley Crowther z listu The New York Times označil Dalekou cestu za „zdaleka nejlepší a nejotřesnější film o nacistické perzekuci Židů“, André Bazin v Cahiers du cinéma zase obdivoval, jak Radok vzkřísil expresionistickou estetiku.
Jenomže s tehdejším vedením tuzemské kinematografie se novátorský film míjel; nebyl sice rovnou zakázán, ale promítal se pouze krátce a jen v okrajových kinech.
Kvůli Radokově emigraci po okupaci v srpnu 1968 pak zmizel z distribuce docela, takže jeho existence zůstala širšímu publiku utajena až do televizní premiéry v roce 1991.
Osudy pražské židovské rodiny Kaufmannových za druhé světové války zosobňuje jejich dcera, mladá lékařka, která se na počátku okupace vdá za českého kolegu, aby si zachránila život. Její rodiče však už nemají šanci, hned s prvními transporty jsou zavlečeni do terezínského ghetta.
V hlavních rolích novomanželů se potkali Blanka Waleská a Otomar Krejča, objevili se tu i jiní oceňovaní herci jako Zdeňka Baldová coby doktorčina maminka nebo Eduard Kohout jako profesor.
Symbolický Příběh dlouhé cesty, jak zněl pracovní název snímku, lze vztáhnout i k Radokovým osudům. Do vlasti už se nevrátil, zemřel roku 1976 ve Vídni. Po odchodu do exilu mu režim odebral veškeré pocty udělené zejména za divadelní práci v čele s Laternou magikou a jejím úspěchem na bruselské světové výstavě EXPO 58.
Teprve po pádu režimu byl vyznamenán řádem T. G. Masaryka III. stupně in memoriam a nyní se očištění, obrazně i doslova, dočkal i jeho slavný film.
