Hrát tuhle operu není jen tak. Pokud se někdo obával, že divadlo, které nepatří k operním metropolím a jehož pěvci zpívají široký repertoár, nebude schopno zajistit vyrovnané výkony pro téměř dvacítku těžkých rolí, potvrdilo se mu, že to nebyly plané obavy. Vždyť kolik techniky, umění a zkušenosti je třeba, aby se se vší lehkostí, elegancí, samozřejmostí a brilancí dosáhlo potřebně rafinovaného výrazu! Třebaže zástupci divadla ujišťovali, že pěvecký ansámbl se maximálně snaží rossiniovskému stylu přiblížit, bylo to přibližování z hodně velké dálky. Někteří sólisté z tohoto úsilí při zpěvu doslova chraptěli, zbytek se snažil porvat s technickými záludnostmi, jak se dalo - což znamená hlavně silou. Snahu je samozřejmě možno ocenit, ale zážitek to zkrátka nebyl.
O něco více se rossiniovskému brilantnímu stylu přiblížil orchestr pod taktovkou Kjella Ingebretsena. Zatímco hudební stránka zapůsobila v podstatě tak, jak se dalo předvídat, od režie Davida Radoka se přece jen čekalo více invence a koncepčnosti při promýšlení postav a situací. Už proto, že Cesta do Remeše - komponovaná na počest korunovace Karla X. - je sice málo dramatickou, ale k nápadům rozhodně vyzývající operou, v níž se zástupci jednotlivých evropských národností při cestě na korunovaci do Remeše náhodně setkají v luxusním hotelu a na konci společně oslavují novou, silnou Evropu. Režie ani výprava však v podstatě ničím nepřekvapuje ani neprovokuje, pouze krotce ilustruje děj i hudební žerty.
Zableskne se až v samém závěru: oslava na jevišti dostoupí takových obrátek, že na titulkovacím zařízení začne nejprve blikat slovo "error", poté se dostaví konferenciér ve smokingu a s mikrofonem, do něhož se snaží bujarou společnost překřičet, a nakonec se objeví výzva, aby diváci opustili hlediště, neboť sólisté překročili únosnou mez. To byla ta pravá dávka absurdity a šoku, která ještě mohla Rossiniho došlechtit.
O něco více se rossiniovskému brilantnímu stylu přiblížil orchestr pod taktovkou Kjella Ingebretsena. Zatímco hudební stránka zapůsobila v podstatě tak, jak se dalo předvídat, od režie Davida Radoka se přece jen čekalo více invence a koncepčnosti při promýšlení postav a situací. Už proto, že Cesta do Remeše - komponovaná na počest korunovace Karla X. - je sice málo dramatickou, ale k nápadům rozhodně vyzývající operou, v níž se zástupci jednotlivých evropských národností při cestě na korunovaci do Remeše náhodně setkají v luxusním hotelu a na konci společně oslavují novou, silnou Evropu. Režie ani výprava však v podstatě ničím nepřekvapuje ani neprovokuje, pouze krotce ilustruje děj i hudební žerty.
Zableskne se až v samém závěru: oslava na jevišti dostoupí takových obrátek, že na titulkovacím zařízení začne nejprve blikat slovo "error", poté se dostaví konferenciér ve smokingu a s mikrofonem, do něhož se snaží bujarou společnost překřičet, a nakonec se objeví výzva, aby diváci opustili hlediště, neboť sólisté překročili únosnou mez. To byla ta pravá dávka absurdity a šoku, která ještě mohla Rossiniho došlechtit.
