Problém tkví již v dramatizaci Romana Císaře. Román je totiž současně krutou satirou dobových poměrů i dílem magického realismu. Tato dvojlomnost vychází z hlavní postavy učitele Peredonova, který není jen esencí zakomplexovaného primitivismu, ale též duševně nemocným člověkem.
Počátky jeho choroby a její průběh vrcholící podříznutím věrného přítele představují jediný nosný oblouk, který lze divadelně využít. Autor dramatizace se však nechal zlákat širokým epickým obrazem románu, který inscenace jen barvitě ilustruje.
Místo dramaticky sevřené groteskní metafory vulgárního života, který se stává úrodnou půdou pro zrod paranoidních nestvůr typu Peredonova, sledujeme rozvětvený, zalidněný, nedostatečně gradovaný příběh pádu do šílenství.
Důvodem, proč přesto stojí Ďáblova houpačka za zhlédnutí, jsou herecké výkony v hlavních i vedlejších úlohách. Jaromír Dulava jako Peredonov se brání hřebům šílenství do svého mozku křečovitou ztuhlostí těla a napjatým výrazem tváře.
Plačtivému nešťastníkovi Volodinovi dává Ondřej Vetchý až zvířecky radostnou oddanost, která ho dovede pod přítelův nůž. Peredonovova manželka Varvara Nely Boudové je zase ženským protipólem mužské vulgárnosti a omezenosti.
Panoptikum vodkou rozpálených večírků a duch ruského maloměsta topícího se v bahně a špíně rozehrávají ještě dvě desítky herců s nemalým nasazením i nápaditostí, která udrží divákovu pozornost, avšak inscenaci „nerozhoupe“ tak, aby si ďábelský název plně zasloužila.
 Jaromír Dulava ztvárnil v Ďáblově houpačce postavu Peredonova, Nela Boudová jeho hospodyni Varvaru. |
